ČEŠTINA A VERSIFIKAČNÍ SYSTÉMY  (čeština a prozodické systémy)

Základní

Versifikační systémy (versifikace, prozodické systémy) představují nejobecnější kategorii typologie veršovaných textů. Liší se tím, které prozodické jevy se stávají nositeli veršového rytmu. Na základě toho, je-li ve verši normován počet slabik a/nebo některá z jejich zvukových vlastností (přízvuk, délka, stoupání nebo klesání tónu), bývá většinou vyčleňováno pět základních typů versifikačních systémů: sylabický, sylabotónický, tónický, časoměrný a tónový.

Teorie verše (versologie) si klade otázku, jaký je vztah mezi jazykem a versifikací, tj. vyplývá-li výběr versifikačních systémů z vlastností konkrétního jazyka (viz ✍Jakobson, 1995). Odpověď na tuto otázku může dát básnická praxe: v jedné národní literatuře psané jedním jazykem často koexistuje několik versifikačních systémů zároveň (např. sylabismus, sylabotónismus a časomíra v č. literatuře na přelomu 18. a 19. století), resp. se versifikační systémy v průběhu času střídají. Při výběru versifikačních systémů může mít velký vliv vzor prestižní kultury: tak se např. řecká časomíra prosadila i v jaz., jejichž prozodické charakteristiky tento výběr nepodporovaly. Vztah mezi jazykem a versifikačním systémem není vztahem jednostranným. Jazykové předpoklady se podílejí na výběru konkrétního versifikačního systému a mohou si případně některé jeho charakteristiky přizpůsobit, výběr versifikačního systému (či na nižší rovině výběr konkrétního metrického vzorce) má následně vliv na charakteristiky jazyka: srovnáme-li veršovanou a neveršovanou řeč, dochází ve veršované řeči např. k statisticky významným posunům v distribuci slovních taktů (srov. ✍Červenka, 1971; ✍Červenka, 2006).

V dějinách č. poezie došlo k epizodickému užití časoměrného systému (humanismus, 19. století). Č. patří k tzv. slabičně izochronním jazykům, česká kvantita je vokalická a fonologická, a není tedy jasné, zda jsou pravidla antické časomíry při aplikaci na č. rodilými mluvčími percipovatelná, tj. zda je v č. časoměrný verš vnímán jako skutečně časoměrný, a zda bylo vítězství sylabotónického systému nad časoměrným v tzv. prozodických bojích 19. stol. dáno faktory vnitřními (jazykem), n. vnějšími (autoritou aktérů prozodických bojů); např. v estonštině n. maďarštině má časoměrný verš vedle sylabotónického daleko významnější postavení než v č. Sylabický systém se v č. poezii bohatě uplatňoval do konce 18. stol. Na konci 18. stol. proběhla Dobrovského prozodická reforma, která sylabický a časoměrný systém nahradila systémem sylabotónickým. Nadvládu sylabotónického systému v č. poezii na konci 19. stol. narušil volný verš, který se stal převládajícím typem verše v č. poezii 20. stol. (platí s jistými omezeními, srov. např. pravidelně sylabotónické verše agitační poezie 50. let). Tónický verš je v č. teoreticky možný, bývá však vnímán jako nepravidelný či volný verš, jeho výskyt je velmi sporadický a je zatížen speciálními funkcemi (např. nápodoba typicky ruského verše v Čelakovského Ohlasech písní ruských, 1829). Tónový verš se vyskytuje v jaz., v nichž má klesání n. stoupání tónu (melodie) fonologickou platnost (čínština, barmština, vietnamština aj.), tedy nikoliv v č.

Sylabotónický verš vychází de facto ze systému časoměrných meter, přičemž opozici dlouhá/krátká nahrazuje opozicí přízvučná/nepřízvučná slabika. Nutně tak dochází k zásadním omezením, zejm.: (1) Pestrý repertoár původních stop se zužuje. S ohledem na fonologické vlastnosti č., konkrétně iniciální přízvuk a maximálně jednoslabičnou proklizi, je téměř nerealizovatelný anapest; kvůli relativně nízké frekvenci přízvučných jednoslabičných slov je prakticky vyloučen i spondej (– –). (2) Mezi dobou trvání přízvučné a nepřízvučné slabiky neexistuje (není-li v daném jaz. kvantita vázána na přízvuk) vztah souměřitelnosti (tak, jak je tomu mezi dlouhými a krátkými slabikami v časomíře, kde je jejich poměr konvenčně chápán jako 1 : 2); substituce tak ztrácejí opodstatnění a uplatňují se výjimečně. Potřebné zpestření rytmických realizací nalezl č. sylabotónický verš v narušení absolutní korespondence silných pozic metra (iktů) a přízvučných slabik a slabých pozic metra a nepřízvučných slabik.

Rozšiřující
Literatura
  • Červenka, M. Statistické obrazy verše, 1971.
  • Červenka, M. Kapitoly o českém verši, 2006.
  • Gasparov, M. Nástin dějin evropského verše, 2012.
  • Horálek, K. Počátky novočeského verše, 1956.
  • Jakobson, R. Základy českého verše. In Jakobson, R., Poetická funkce, 1995, 157–248.
  • Král, J. O prosodii české 1. Historický vývoj české prosodie, 1923.
  • Levý, J. Izochronie taktů a izosylabismus jako činitelé básnického rytmu. SaS 23, 1962, 1–8, 83–92.
  • Mukařovský, J. Obecné zásady a vývoj novočeského verše. In Mukařovský, J., Studie 2, 2001, 116–198.
  • Palková, Z. Rytmus řeči a verše v češtině. ČL 60, 2012, 338–354.
Citace
Robert Kolár, Petr Plecháč (2017): ČEŠTINA A VERSIFIKAČNÍ SYSTÉMY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČEŠTINA A VERSIFIKAČNÍ SYSTÉMY (poslední přístup: 23. 1. 2020)

Další pojmy:

literární věda

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka