ÚZUS

Základní

Soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím užívány bez ohledu na to, jestli jsou vhodné n. nevhodné, správné n. nesprávné – ustálený způsob užívání jazykových prostředků. Optimální doklady o úzu poskytují jazykové korpusy soustřeďující materiál o reprezentativním rozsahu, pro češtinu ↗Český národní korpus (https://ucnk.ff.cuni.cz/). V minulosti se diskuse o ú. vedly v souvislosti se stanovením kritérií jazykové správnosti (viz též ↗jazyková správnost). Ú. postupně nabýval na důležitosti; vysoce ho hodnotil již ✍Ertl (1929) a zejména autoři ↗teorie spisovného jazyka; viz Obecné zásady pro kulturu jazyka (✍Havránek & Weingart (eds.), 1932). I ty prostředky, které jsou utvořeny nesystémově, lingvisté akceptují jako správné, jestliže jsou jaz. společenstvím přijaty. Např. slovo šlehačka bylo původně odmítáno jako neústrojně (nesystémově) utvořené: příponou ‑čka se od sloves tvoří pojmenování přístrojů (řezatřezačka), produkty činnosti se tvoří příponou ‑nka (řezatřezanka). Slovo šlehačka ve významu ‘produkt šlehání’ se však vžilo, nebylo proto ani lingvisty považováno za chybu (✍Trávníček, 1942). Postupem doby důležitost ú. pro lingv. výzkum dále vzrostla, ú. není jen oporou jaz. normy (viz ↗jazyková norma), ale samostatným předmětem zkoumání (zejm. v korpusové lingvistice, viz ↗korpusová lingvistika).

Proměnila se obsahová náplň pojmu spisovný úzus: v teorii spis. jazyka byl vymezen jako současná literární praxe, povědomí intelektuálních vrstev o spis. jazyce a jejich ústní praxe a sloužil jako opora (a pozadí) pro stanovení spisovné normy. Dnes se spis. územ rozumí soubor jazykových prostředků užívaných ve vybraných komunikačních situacích (viz ↗spisovná čeština). Ne zcela zřetelně jsou vymezeny pojmy převládající úzus (varianty, kterým dává většina mluvčích přednost, např. na dubu je obvyklejší než na dubě) a běžný úzus (jazykové prostředky obvykle užívané). Podle ✍Pravdové & Svobodové ad. (eds.) (2014) se termín ú. významově kryje s termínem jazyková praxe. Současné gramatiky č. jsou zpravidla informativní, nikoli normativní (např. PMČ, 1995) a převládající ú. obvyklý v kultivované formě národního jaz. plně respektují. Výhradně na základě dat z ↗ČNK, tedy na základě ú. bez jakékoli regulace, je programově sestavena MSoČ 1 (2010), ani ta však podle ✍Svobodové & Adámkové ad. (2011:87–88) nezahrnuje ú. na celém území ČR, konkrétně mluvená forma č. na Moravě a ve Slezsku součástí zpracovaného korpusu není.

Rozšiřující
Literatura
  • Ertl, V. Časové úvahy o naší mateřštině, 1929.
  • Havránek, B. & M. Weingart. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 245–258.
  • Homoláč, J. & K. Mrázková. Jazyková regulace jako věc dohody. SaS 72, 2011, 196–222.
  • MSoČ 1, 2010.
  • PMČ, 1995.
  • Pravdová, M. & I. Svobodová ad. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
  • Svobodová, J. & I. Adámková ad. Fenomén spisovnosti v současné české jazykové situaci, 2011.
  • Trávníček, F. O jazykové správnosti. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poezii, 1942, 105–228.
  • prirucka@ujc.cas.cz..
Citace
Iva Nebeská (2017): ÚZUS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ÚZUS (poslední přístup: 20. 10. 2020)

Další pojmy:

teorie národního jazyka

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka