Definuje vztah mezi konkurujícími si gramatickými pravidly. E.c. říká: lze‑li ve stejném kontextu aplikovat současně dvě pravidla, pak přednost má vždy to specifičtější z nich; druhé pravidlo je pak aplikováno ve všech ostatních případech (tzn. elsewhere). Jinými slovy, specifické pravidlo blokuje aplikaci obecného (default) pravidla.

E.c. je hlavním nástrojem, který reguluje distribuci nepravidelných morfologických forem. Např. v angl. se plurál u jmen vyjadřuje pomocí obecného pravidla [Pl(urál)] ↔ -s, které můžeme parafrázovat jako „vezmi dané jméno a připoj k němu sufix ‑s“; k fonologické variabilitě plurálového sufixu viz ↗alomorfie. Toto pravidlo se aplikuje na jména jako boot (sg.) → boot-s (pl.) nebo pan (sg.) → pan-s (pl.), ale ne na jména jako např. foot (sg.) → *foot‑s (pl.) nebo man (sg.) → *man‑s (pl.), i když mají analogickou fonologickou strukturu. Tato jména patří do uzavřené skupiny lexikálních jednotek, které vyjadřují plurál jinak než přidáním sufixu (a to alternací kořenového vokálu): foot (sg.) → feet (pl.), man (sg.) → men (pl.); viz též ↗ablaut. Podle e.c. tedy existence nepravidelných, tj. nesufixálních forem feet a men blokuje aplikaci obecného plurálového plavidla, které by derivovalo formy jako *foots a *mans.

V č. můžeme fungování e.c. ilustrovat na příkladu distribuce koncovek instr.sg. ‑em a ‑ou. Obě formy se shodně objevují (kromě jiného) v kontextu životných maskulin. Distribuce koncovky ‑ou je přitom vázána jen na jejich podmnožinu, tj. na životná maskulina mající v nom.sg. ‑a, u všech ostatních životných maskulin má instr. formu ‑em; srov. sluh‑a (nom.sg.) – sluh‑ou (instr.sg.) vs. vrah (nom.sg.) – vrah‑em (instr.sg.), soudc‑e (nom.sg.) – soudc‑em (instr.sg.), maestr‑o (nom.sg.) – maestr‑em (instr.sg.). Podle e.c. tedy specifičtější koncovka ‑ou blokuje derivaci defaultních instr.sg. jako *sluh‑em.

E.c. definoval jako první ✍Kiparsky (1973) s cílem regulovat aplikaci fonologických pravidel v disjunktivních kontextech; viz též ↗distribuce. Princip e.c. byl postupně integrován i do morfologie, kde reguluje distribuci alomorfů gramatických morfémů, a to jak flexivních, tak i derivačních (např. ✍Clements, 1982; ✍Anderson, 1986; ✍Embick & Marantz, 2008). E.c. figuruje v literatuře i pod názvy Elsewhere principle, Pāninian principle nebo ↗subset principle.