Jméno mající chránit svého nositele před zlými démony; typické pro společnost věřící v magickou sílu osobních jmen. Ta spočívala mj. v přesvědčení, že člověku může škodit ten, kdo zná jeho pravé jméno (viz ↗tabu).

V.j.o.o. patří mezi nejstarší č. ↗antroponyma. Jejich psl. původ dokazují četné shody s podobnými jmény v jiných sl. jaz. (např. č., mk., ukr. Prodan). Nejvýznamnější typy představují: (1) Jména úmyslně hanlivá, která odpuzují démony zdůrazněním smyšlené negativní vlastnosti pojmenovávaného (Hlupoň, Potvor). (2) Jména odvracející pozornost démonů od dětí předstíráním, že jsou nemilované (Nemil ʻnemilý’), prodané (Prodan), nevlastní (Nemoj), že se nejedná o lidské bytosti (Kalina) apod. (3) Výhružná jména, která démony zastrašují (Hrozňata, Křik). (4) Jména zajišťující pojmenovávaným ochranu, zdraví, bezpečnou budoucnost převzetím názvu ochránce (Děd), a to i z říše živočišné (Vlk), popř. rostlinné (stč. Chřěn). Stejná jména mohou mít i funkci predestinační (viz ↗vlastní jméno přací). (5) Nepravá jména označující pojmenovávaného obecně, aby jeho pravé jméno nemohlo být démony zneužito (Děva); ve funkci nepravých jmen mohla vystupovat i v.j.o.o. typů (1)–(4).

Zbytky víry v magickou sílu vlastních jmen přežívají v nejrůznějších podobách až dodnes, a to nejenom ve sl. jaz. (srov. ✍Kohlheim(ová) & Kohlheim, 2009). Ochrannou funkci převzala od 14. stol. jména světecká, která zajišťovala – podle učení křesťanského náboženství – svému nositeli ochranu příslušného světce (sv. Tomáš, sv. Klára, …). Na představě magické síly antroponym byla založena též řada zvyklostí a pověr: např. podle ✍Navrátilové (2004) se ještě ve 20. stol. v ČR místy uchovávala pověra, že se jméno nesmí vyzradit před křtem, aby bylo dítě uchráněno před zlými následky, popř. před smrtí; podrobněji ✍Pleskalová (2011:12–18).