1 V klasické teorii slovních druhů subkategorie ohebného slovního druhu ↗zájmen; tvoří uzavřenou množinu slov typicky obsahujících kořen t: (a) ten, ta, to + z nich tvořená u.z. s větší vnitřní strukturou (uvedeny jsou pouze tvary pro mask.sg.): tento, tenhle, tenhleten; tuhleten; tady(hle)ten, tam(hle)ten; (b) takový + z něho tvořená u.z. s větší strukturou: takovýto, takovýhle, takovýhleto; (c) týž, jeden a týž, tentýž, ten samý; (d) možná i tolikátý. Malá podmnožina u.z. obsahuje kořen on: (e) onen, ona, ono; (f) on‑ý, onak‑ý. Typickou vlastností u.z. je to, že syntakticky tvoří komplexní zájmena víceslovná, např. takový ten, ten který, jeden a tentýž, nějaký ten.

1.1 V teorii vycházející z funkčněsémantických vlastností slov mohou tvořit u.z. morfologicky specifickou (tj. flexivní) subkategorii kategorie, která se označuje jako ↗demonstrativa a je charakterizována (neformálně) jako výrazy identifikující prostřednictvím ukázání (např. ✍PČM, 1978; ✍MČ 2, 1986). Vedle u.z. do takto vymezené kategorie patří i ukazovací zájmenná příslovce (a číslovky): jednak (i) ta, která taky obsahují kořen t, a to ta (synchronně) netvořená: tam, tady, tak, teď i ta z nich tvořená zčásti analogicky jako u.z. (tamhle, tadyhle, takhle; tamtéž, …), n. tvořená skládáním dvou ukazovacích příslovcí: tam(hle)tudy, tam(hle)odtud // odtam(hle)tud; jednak (ii) ta, která obsahují kořen s: sem(hle), odsud. Termínu demonstrativum se v č. gramatologii tedy užívá ve dvou významech (pro zájmena i pro příslovce).

Po stránce morfologické tvoří u.z. heterogenní skupinu s flexí zájmennou (ten, onen a u.z. tato zájmena obsahující) a s ↗adjektivní flexí (takov‑ý). Unikátní vlastností u.z. tenhleten je dvojí flexivní morfém v jednom slově: srov. např. gen.sg.mask.: tohohletoho, dat.sg.mask.: tomuhletomu (viz dále).

Unikátní morfologii má taky u.z. týž // tentýž (viz jakoukoli mluvnici č., taky ✍Svozilová, 1970): Deskriptivně viděno, k dispozici jsou tři různé tvary: (i) tvary s povrchovou strukturou [t‑_{rod, číslo, pád}sufix ‑_postfixž // že // ž(e)], přičemž sufix je adjektivní, typu „mlad‑ý“: sg. mask. týž, téhož, témuž, živ. téhož / neživ. týž, o témž(e), týmž; fem. táž, téže, téže, touž, o téže, touž, …; neutr. *též, téhož, témuž, *též, o témž(e), týmž, …; adj. flexe je vidět i v pl.: synkretismus gen. a lok. pro všechny rody a koncovka -ch (tých‑ž); (ii) tvar s povrchovou strukturou [_u.z.ten‑_u.z.týž]: sg. mask. tentýž, *tohotéhož, *tomutémuž, živ. *tohotéhož / neživ. tentýž, o *tomtémž, *tímtýmž, fem. tatáž, *tétéže, *tétéže, *tutouž, o *tétéže, *toutouž, neutr. totéž, téhož, témuž, totéž, *o tomtémž, *tímtýmž, …, (iii) tvar se strukturou [t‑_{rod, číslo, pád}sufix‑_postfixtéž], přičemž sufix je nominální. Distribuce tvarů (i) – (iii):

(1) Tvary typu (i) vždy, jen ne tehdy, je-li soubor rysů vyjadřován pravidelným tvarem (i) též. Pak místo něj tvar (ii): nom.sg.mask. týž, fem. táž, neutr. *též > totéž; pl.mask. živ. tíž, neživ. *též > tytéž, fem. *též > tytéž, neutr. táž; akuz.sg.mask. živ. téhož, neživ. týž, fem. touž, neutr. *též > totéž, pl.mask. živ. též > *tytéž, neživ. *též > tytéž, fem. *též > tytéž, neutr. táž;

(2) tvary (ii) možnými alternanty tvarů (i) v nom. a akuz. tam, kde tvary (i) nejsou nahrazeny tvary (ii) podle (1): nom.sg.mask. týž // tentýž, fem. táž // tatáž, pl.mask. živ. tíž // titíž, neutr. táž // tatáž; akuz.sg.mask. neživ. týž // tentýž, pl.neutr. táž // tatáž;

(3) tvary typu (iii) místo tvarů (ii) tehdy, jestliže tvary (ii) viditelně ukazují dvojí realizaci rysů rod, číslo a pád: v akuz.sg.fem. *tutouž > tutéž, lok. a instr.sg.mask. a neutr. o tomtémž > o tomtéž, *tímtýmž > tímtéž, v instr.sg.fem. *toutouž > toutéž. Kodifikace je dost vzdálena jaz. kompetenci rodilého č. mluvčího.

U.z. tvořená skládáním mají dvojí strukturu: (i) [[ten]‑to], tj. část napravo je modifikační: tento pes // ten pes // *to pes; (ii) [tady‑[ten]], tj. část nalevo je modifikační: tadyten pes // ten pes // *tady pes; modifikační část je adjunkt, a v (i) je proto neflektivní (tohoto, tomuto, …), v (ii) je jako premodifikátor flexivní (shodný), pokud má k dispozici pádovou flexi: tohohletoho, tomuhletomu…, tadyhletoho, tadyhletomu…

Společným rysem demonstrativ (viz výše) je jejich „identifikační“ funkce. Z tohoto hlediska se liší (i) „ukazovací“ demonstrativa: sem patří u.z. ukazující k objektům (ten a složeniny) a k vlastnostem (takov‑ý a složeniny), a (ii) „identifikující“ demonstrativa: sem patří týž a tentýž (✍MČ 2, 1986, mluví o vymezovacích zájmenech // limitativech).

(i) Ukazovací demonstrativa jsou v č. literatuře vymezována v podstatě jednotně, rozdíly jsou spíše důsledkem chápání ↗reference, ↗deixe, ↗determinace apod. Z funkčního hlediska se za společný rys demonstrativ pokládá to, že dávají pokyn „hledej referent“, a to (i) mimo jazyk, v nějakém světě (ukazování ven z jazyka, viz ↗exofora); (ii) v jazyce (odkazování do kontextu, viz ↗endofora). Rozdíl mezi endoforickým a exoforickým demonstrativem se projevuje tak, že demonstrativa se strukturou [tady‑[ten]]; viz výše typ (ii), jsou asociována s exoforičností.

Ukazovací demonstrativa (v mnoha jaz.) svou vnitřní strukturou vyjadřují prostorovou vzdálenost referentu vzhledem k mluvčímu: nesložená u.z. ten, takový jsou co do vyjadřování vzdálenosti k mluvčímu bezpříznaková, složená u.z. tento, tenhle, tuhleten, tadyhleten a takovýto, takovýhle mají sémantický rys [blízkost k mluvčímu]; nazývají se proximální demonstrativa, zatímco složená u.z. tamten, tamhleten, onen, onaký mají sémantický rys [vzdálenost od mluvčího]; nazývají se distální demonstrativa. U ukazovacího příslovce místního je tento rozdíl vyjádřen kořenem: Odsud odešel včera × Odtud odešel včera.

(ii) Identifikující demonstrativa jsou u.z. týž, tentýž; vyjadřují identitu objektu (Petr měl v divadle tutéž košili jako včera) n. identitu vlastností různých objektů (Petr měl v divadle tutéž košili jako Pavel); ta která interpretace je jen default plynoucí z kontextu. Speciální význam má zájmeno jeden a tentýž; srov. např. jeho citlivost vůči vidu: Petr četl [jednu a tutéž knihu] dva roky (= ‘Petr četl v čase t₁ [knihu]_i, Petr četl v čase t₂ [knihu]_i’ atd). × Petr přečetl *[jednu a tutéž knihu] za dva roky.

U zájmen typu (a) (viz úvod hesla) je referent buď označen nominální skupinou, jejíž složkou u.z. je: exofora [Tuto [rybu]] jsem chytil na Výrovce; endofora Byl jednou [jeden [král]]_i a [ten [král]]_i měl tři syny, n. referent označen jménem vůbec není, a pak je rekonstruovatelný (při exofoře např. pomocí gesta: [Tuto] + ukázání jsem chytil na Výrovce), při endofoře na základě rysů rod a číslo u.z. [Tuto knihu]_i si přečtu hned, [tuto] (= knihu)_j až zítra. O jiných funkcích u.z. ten (např. V tom Písku se mi líbilo) viz ✍Adamec (1983). Někdy se spekuluje, že ten má taky funkci členu určitého, např. u superlativu (To je ten nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel), proti tomu mluví jeho neobligátnost. Tato u.z. mají v rámci nominální skupiny podobnou funkci, jakou mají v rámci verbální skupiny auxiliáry; proto se někdy pokládají za nominální auxiliáry (pro argumentaci viz např. ✍Roehrs, 2009).

Zcela specifické postavení má podle většinového názoru tvar u.z. totožný s tvarem neutra sg. to: referuje nikoli k objektům (označitelným NS), nýbrž k situacím (označitelným větami): exofora: [X vyplázl jazyk na Y]_i – [To]_i se nedělá; endofora: [Petr jí odpustil]_i a [to]_i ho ještě dlouho mrzelo, n. jejich složkám. O dalších funkcích to (Sportovec je to dobrý; To vám povídám, nezlobte babičku; Náhle jsme uslyšeli silnou ránu. To dědečkovi upadlo kladívko aj.) existuje rozsáhlá literatura; viz také ↗expletivum.

U.z. typu (b) (viz úvod hesla) se vyznačují tím, že vlastnost, která je jejich denotátem, lze identifikovat prostřednictvím (i) gesta: Včera jsem chytil takovou [+ gesto (např. rozpažením rukou ukázání velikosti)] rybu; (ii) ukázání na jiný objekt s identickou vlastností: Včera jsem chytil takovou [+ ukázání na rybu] rybu; (iii) jazykového popisu vlastnosti: Včera jsem chytil takovou rybu, že se mi ani nevešla do tašky // jakou jsem dosud viděl jen v televizi. O jiných funkcích takový (např. Takový Petr by to nikdy neudělal) viz ✍Hirschová (1988).

2Formální gramatika

Ve formální gramatice se často vychází z toho, že demonstrativa z kategoriálního hlediska „parazitují“ na nezávisle existujících lexikálních kategoriích jako Adj (takový), Adv (tak), či N (ten); viz ✍Veselovská (1995), ✍Leu (2008) a jiní.

2.1 Morfosyntax

Mnoho lingvistů má však za to, že demonstrativa jsou syntakticky komplexní struktury obsahující kromě již zmíněných lexikálních kategorií také kategorii funkční (resp. více funkčních kategorií), nesoucí informaci o jejich referenčních vlastnostech (✍Bruge(ová), 2002; ✍Cinque, 2005; ✍Leu, 2008). Pro ilustraci je uvedena v (1) analýza ✍Veselovské (1995), v níž jsou nominální demonstrativa jako toho generována pod NP, jež je selektována hlavou kategorie D. Tato hlava je buď prázdná, n. realizovaná vázánými morfémy vyjadřujícími blízkost/vzdálenost referenta. Adjektivní demonstrativa jako takového jsou oproti tomu generována přímo ve funkční adjektivní hlavě F‑Adj, přičemž fonologicky prázdný zůstává komplement této hlavy – lexikální projekce AdjP. Tato projekce podle Veselovské pouze zajišťuje adjektivní morfologii na hlavě F‑Adj:

Poněkud odlišnou analýzu navrhují ✍Marušič & Žaucer (2012) pro slovinštinu. Podle této analýzy je t-morfologie, společná všem demonstrativům, generována nejhlouběji v hlavě kategorie Dem. DemP je selektována lexikální kategorií specifikující, o jaký typ demonstrativa jde (nominální, adjektivní atd.). Následuje projekce Agr nesoucí informace o jmenných rysech a pádu demonstrativa. Hierarchicky nejvyšší je projekce DeicP, specifikující dodatečné referenční vlastnosti (např. pomocí postfixu ‑hle):

Idea, že demonstrativa (a obecněji determinátory) jsou syntakticky komplexní, předpokládá, že se jedná o fráze (maximální projekce) a nikoliv hlavy (minimální projekce), viz např. ✍Leu (2008), či pro č. ✍Veselovská (1995). Z tohoto hlediska se liší od členů (article), jako např. angl. určitého členu the či neurčitého členu a, které se standardně považují za hlavy. Argumentem pro tuto pozici je schopnost demonstrativ syntakticky se pohybovat jako fráze, např. do SpecCP. ✍Veselovská (1995) si všímá, že zatímco pohyb adjektivního demonstrativa takovou umožňuje jak deiktickou, tak diskurzně anaforickou funkci, u nominálního demonstrativa tu(to/hle) je v tomto případě nutné deiktické užití:

Obecně se má za to, že demonstrativa jsou generována ve specifikátorech funkčních hlav v levé periferii nominálních frází. Podle ✍Veselovské (1995) ve SpecDP, podle ✍Roehrse (2010) ve SpecIndexP. Struktura celé demonstrativní NP pak vypadá (podle Veselovské) jako v (4) (za předpokladu, že adjektiva jako starý jsou adjungována k NP). Hlavou celé fráze je (podle některých analýz; viz ↗DP) fonologicky prázdná hlava D, jejímž komplementem je NP starý pán a jejímž specifikátorem je demonstrativum:

V teoriích, podle nichž č. (a mnoho dalších jazyků) vůbec nedisponuje syntaktickou kategorií D (viz např. ✍Bošković, 2009; viz ↗DP hypotéza), jsou demonstrativa generována v jednom ze specifikátorů NP. Otevřenou otázkou zůstává analýza frází, v nichž se vyskytuje více demonstrativ najednou, popř. kde se kombinují demonstrativa s jinými determinátory, jako např. v (5):

2.2 Sémantika

Podle ✍Kaplana (1989) demonstrativa (resp. demonstrativní NP) přímo denotují referenta. Ukážeme-li na Karla a řekneme Ten (člověk) to udělal, je denotací demonstrativa ten (člověk) v této situaci Karel. Tato teorie je použitelná pouze pro deiktická užití demonstrativ. Není schopná vysvětlit vázané užití demonstrativ, ilustrované na příkladu (6). V tomto případě výraz toho senátora nedenotuje žádného konkrétního senátora, nýbrž proměnnou vázanou negativním kvantifikátorem žádným senátorem. Význam (6) lze tak schematicky reprezentovat jako v (6a), přičemž Kaplanova teorie přímé denotace umožňuje pouze zachytit význam reprezentovaný v (6b):

Podle ✍Kinga (2001) demonstrativní NP denotují generalizované kvantifikátory, tedy funkce charakterizující množinu vlastností. Např. výraz ten senátor charakterizuje množinu vlastností určitého kontextově prominentního senátora. Věta Ten senátor byl opilý je pak pravdivá, je-li opilost jednou z vlastností tohoto senátora. Kingovo tvrzení je založeno na tom, že demonstrativní NP v některých případech podstupují proces stoupání kvantifikátoru. Jedním takovým případem je elipsa obsažená v antecedentu (antecedent‑contained deletion; viz např. ✍Fox, 2002), ilustrovaná na příkladu s univerzálním kvantifikátorem v (7). Stoupání kvantifikátoru – pohyb fráze každou knížku, co Petr, viz (7b) – v tomto případě zabraňuje nekonečnému opakování ilustrovanému v (7a) tím, že antecedentem elipsy není koupil každou knížku, co Petr, nýbrž pouze koupil t₁. (Lomené závorky značí elipsu.):

Fakt, že věta (7) je gramatická, podobně jako (8), podle ✍Kinga (2001) dokládá, že demonstrativní NP tu knížku, co Petr podstupuje na LF stoupání kvantifikátoru, jak je ilustrováno v (8a):

Analýzu demonstrativ v rámci dynamické sémantiky poskytla ✍Roberts(ová) (2002). Podle ní demonstrativní NP denotuje diskurzně či situačně prominentní (tzv. slabě známé – weakly familiar) individiuum, avšak pouze pokud platí presupozice, že existuje právě jedno (diskurzní či situační) demonstratum a právě jeden diskurzní referent (discourse referent), který danému demonstratu odpovídá.

Podle novější analýzy (✍Elbourne, 2008) denotuje demonstrativní NP individuový koncept (individual concept), tedy funkci ze situací (resp. možných světů) do individuí. (Podle Elbourna jde o stejnou denotaci, jakou mají i určité NP či osobní zájmena, což je žádoucí, neboť tyto výrazy sdílejí mnoho vlastností a mnoho typů užití.) Logická forma fráze ten kůň je v této analýze následující:

Demonstrativum jako ten v (9) v Elbournově analýze denotuje funkci se čtyřmi argumenty. Prvním argumentem (i v (9)) je demonstratum, tedy referent, na nějž je ukazováno. Tento referent může, ale nemusí odpovídat výsledné denotaci celé DP. Druhým argumentem (R v (9)) je kontextově určený vztah mezi demonstratem a referentem odpovídajícím denotaci celé DP v (9). Třetím argumentem (kůň v (9)) je vlastnost individuového konceptu, jenž je denotací celé DP. Čtvrtým a posledním argumentem je situace (resp. možný svět). Výslednou hodnotou funkce, již denotuje demonstrativum, je pak individuum – v tomto případě nějaký konkrétní kůň.

V bezpříznakovém užití je demonstratum (ukazovaný předmět) identické s referentem odpovídajícím denotaci demonstrativní NP. V příkladě (9) to znamená, že je ukazováno na nějakého koně. R je v tomto případě vztahem identity. Existují však i případy „odložené deixe“ (deferred ostension), kdy demonstratum a referent identické nejsou. Ukazujeme-li na prázdnou stáj a říkáme Ten kůň byl nemocný, pak je demonstratem stáj a referentem kůň. Kontextově určeným vztahem mezi těmito dvěma např. je, že kůň ve stáji žil. Demonstrativní modifikátory jako ‑to či tam‑ určují blízkost demonstrata (nikoliv referenta). Je tak možné říct Tento kůň [ukazujeme na bližší stáj] je nemocný a tamten kůň [ukazujeme na vzdálenější stáj] je zdravý.

✍Elbourne (2008) argumentuje, že jeho analýza uspokojivě vysvětluje i všechna ostatní užití demonstrativ a demonstrativních NP, jako diskurzně anaforická, vázaná, zdánlivě kvantifikační (✍King, 2001) užití, či užití v tzv. ↗oslích větách.