Za t. jsou nejčastěji považována vlastní jména pozemských objektů, které leží v krajině a jsou kartograficky fixovatelné v mapových dílech. Řidčeji zahrnují ještě názvy objektů mimozemských (↗kosmonyma). (Krycí jméno užité k zatajení pravého toponyma je označováno jako ↗kryptonym.) T. tvoří součást nadřazené třídy ↗abionym, tj. vlastních jmen neživých objektů a jevů. T. jsou slovnědruhově vždy substantiva, i když svou formou ukazují na jiný původ, např. adjektivní (pole zvané Dlouhé), číslovkový (pozemky Trojí, Osmý) nebo mají podobu víceslovného pojmenování (Velká obecní pastva).

Hlavní funkcí t. je jednoznačně pojmenovat konkrétní objekt (funkce pojmenovací, nominační) a odlišit ho od ostatních objektů dané třídy (funkce identifikační, individualizující, diferenciační). Potřeba rozlišovat v rámci dané společnosti živé i neživé objekty je stará jako lidstvo samo, neboť dosud nebylo objeveno etnikum (zaniklé ani současné), které neužívalo/neužívá vlastní jména (tedy především ↗antroponyma a toponyma).

První t. vznikala na základě těch nepropriálních pojmenování, která umožňovala charakterizovat a tím i identifikovat příslušný objekt. V nejstarších dobách dostávaly jména především důležité orientační body v krajině (řeky, hory, kopce). Byly pojmenovávány buď přímo (Vltava ʻdivoká řeka’), nebo přeneseně na základě metafory či metonymie (území Morava v ČR bylo pojmenováno po stejnojmenné řece); podrobněji viz ↗pomístní jméno.

Základní pojmenovací motivy toponym dodnes představují: 1. poloha, směr pojmenovávaného objektu (v případě oikonym též obyvatel tohoto objektu): Zápotočí – pole za potokem, Letkovská – cesta vedoucí do Letkovic, Olomučany – ves lidí přišlých z Olomouce; 2. přímé pojmenování objektu (v případě oikonym též obyvatel tohoto objektu): město Most, Kravaře – ves chovatelů, pastýřů krav; 3. popis, charakteristika objektu včetně okolností jeho vzniku (v případě oikonym též obyvatel tohoto objektu): pozemky Slunečná, Vápenná, obec Žďár – podle způsobu dobývání půdy, obec Hrdlořezy; 4. posesivita a jiný vztah k osobě včetně motivu honorifikujícího: obec Karlov, Bohunice – ves lidí Bohuňových, Masarykova ulice. Podrobněji viz ↗modelová klasifikace vlastních jmen místních, ↗modelová klasifikace pomístních jmen, ↗soustava českých vlastních jmen místních, ↗významové třídění pomístních jmen, ↗urbanonymum, ↗honorifikační toponymum, ↗mytební toponymum.

Podle druhu pojmenovávaného objektu se rozlišují: 1. ↗Choronyma – vlastní jména větších přírodních nebo správních celků z hlediska horizontálního členění. 1.1 Přírodní choronyma – Evropa. 1.2 Administrativní choronyma – Česká republika. 2. ↗Oikonyma // ↗vlastní jména místní // vlastní jména sídlištní – jména obydlených objektů, a to pustých i zaniklých (měst, vsí, jejich částí, samot, skupin domů, jednotlivých objektů sídlištního charakteru, např. jednotlivých domů nebo usedlostí, obytných místností v těchto objektech atp.): Brno, Dolní Lhota, samota Konec světa, Moravské náměstí, dům U Tří housliček. Některými autory (např. ✍Pleskalová, 1992) jsou jména samot řazena mezi anoikonyma, a to z důvodu jejich časté motivace právě pomístními jmény. 3. Anoikonyma // ↗pomístní jména // vlastní jména nesídlištní – jména neobydlených objektů, především jména vod, terénních útvarů, pozemků a cest (Svratka, Ostrá skála, Dlouhé louky, Úvoz). 4. ✍TSO (1973) a ✍Šmilauer (1976) řadí k toponymům ještě ↗kosmonyma // astronyma – vlastní jména objektů nacházejících se mimo Zemi, tj. jména galaxií, planet, hvězd včetně jejich objektů, umělých kosmických těles atd., např. Saturn, Challenger.