PRESEKVENCE

Základní

Sekvence (jazykových) jednání, v jejímž průběhu mluvčí u svého komunikačního partnera ověřuje, zda jsou splněny základní předpoklady k formulování určitého jazykového jednání (např. pozvání nebo žádosti). P. tedy slouží jako test k tomu, zda formulovat, n. neformulovat příslušné jednání. Dopadne‑li test pozitivně, mluvčí jednání formuluje, dopadne‑li negativně, jednání neformuluje. Podstatné je to, že se na tomto testu podílejí oba účastníci rozhovoru, oba společně pracují na vyjasnění toho, zda příslušné jednání má, nebo nemá být provedeno. Pojem p. byl vypracován v ↗konverzační analýze, ale byl využit i pro zásadní kritiku ↗teorie mluvních aktů (viz ✍Levinson, 1983; ✍Schegloff, 1988) a své místo má i v teoriích ↗zdvořilosti (✍Zaepernicková, 2013/2014). Největší pozornost byla věnována presekvencím oznamovacím (✍Terasaki, 1976/2004) a žádacím (✍Taleghani-Nikazm, 2006).

Rozšiřující

Prototypicky se p. skládá ze čtyř významově specifikovaných replik (pozic): v první z nich se mluvčí dotazuje na nějakou základní okolnost nutnou k provedení vlastního jednání, v druhé replice dává komunikační partner najevo, zda je tato podmínka splněna; jestliže je, formuluje mluvčí příslušné jednání (třetí replika), načež – ve čtvrté replice – následuje reakce jeho komunikačního partnera. Např. zvací p. funguje takto: mluvčí pomocí otázky ověřuje, zda je komunikační partner v určitou dobu k dispozici, „zda má čas“ (nutná okolnost pro pozvání na něco, co má časovou dimenzi, co trvá); pokud zjistí, že ano, pak formuluje pozvání; pokud ne, pak pozvání neformuluje. P. mluvčím umožňují, aby neformulovali taková jazyková jednání, jejichž základní předpoklady nejsou splněny (např. formulovat pozvání, když komunikační partner nemá čas, resp. když dává najevo, že nemá čas). Z toho plyne, že komunikační partneři mluvčích nemusí zase formulovat nepreferovaná jazyková jednání (např. odmítat pozvání), jak ostatně plyne z ↗preferenční organizace rozhovoru. Uvedenými funkčními rysy jsou p. vhodnými prostředky k zachování tváře komunikačních partnerů, tedy k produkování zdvořilosti.

Literatura
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Nekvapil, J. Some Remarks on Item Orderings in Czech Conversation: The Issue of Presequences. In Palek, B. (ed.), Proceedings of LP’s 1996. Typology: Prototypes, Item Orderings and Universals, 1997, 444–450.
  • Sacks, H. Lectures on Conversation, 1992.
  • Schegloff, E. A. Presequences and Indirection: Applying Speech Act Theory to Ordinary Conversation. Journal of Pragmatics 12, 1988, 55–62.
  • Schegloff, E. A. Sequence Organization in Interaction: A Primer in Conversation Analysis 1, 2007.
  • Taleghani-Nikazm, C. Request Sequences: The Intersection of Grammar, Interaction and Social Context, 2006.
  • Terasaki, A. K. Pre-announcement Sequences in Conversation. In Lerner, G. H. (ed.), Conversation Analysis: Studies from the First Generation, 1976/2004, 171–223.
  • Zaepernicková, E. Předzávěrové sekvence jako zdvořilostní strategie. Češtinář 24, 2013/2014, 3–28.
Citace
Jiří Nekvapil (2017): PRESEKVENCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRESEKVENCE (poslední přístup: 20. 4. 2024)

Další pojmy:

analýza diskurzu

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka