PREDIKACE (přisuzování)
Termín užívaný ve filozofii, logice a jazykovědě v mnoha diametrálně odlišných významech. V rámci tradiční lingvistiky v č. prostředí vykrystalizovaly dvě v č. syntaxích viditelné koncepce: (a) P. se pokládá za jev postihující vnitřní strukturu věty (syntaktickou n. sémantickou, nebo obě); v rámci (a) se dá vyčlenit mainstreamová pozice, která p. v návaznosti na klasickou aristotelovskou logiku soudů definuje jako vztah mezi podmětem a přísudkem spočívající v tom, že přísudek (predikát) říká něco o podmětu, tj. např. jakou má podmět vlastnost, v jakém stavu se nachází, co dělá apod., tj. predikace je vyjádření predikátu o podmětu; analýza je spojena se Šmilauerem (např. ✍NS, 1969) a má mnoho zastánců a různých variant. (b) P. se pokládá za jev postihující vztažení predikátu ke světu, zvl. jeho časovou a modální aktualizaci; analýza je spojena s Greplem (už ✍Sgk, 1986, naposledy v ✍SČ, 1998).
Vlivné je pojetí Daneše (např. v ✍Daneš & Hlavsa ad., 1987), který sice většinou nemluví přímo o p., ale o predikátech n. predikátorech v pojetí blízkém fregovské koncepci predikace jako „saturování“ argumentů predikátu, a zdůrazňuje tedy jejich funkci usouvztažňovací, popisovanou na základě ↗valence. Greplovu funkci aktualizační/větotvornou/výpověditvornou plní predikát(or)y jen tehdy, jsou-li opatřeny morfologickou formou finita: [Petr nejí tučné maso]. Predikát(or)y mohou být užity i bez aktualizační funkce, což se projevuje na jejich formě (mají formu bez finitní morfologie), funkce usouvztažňovací jim zůstává: Lékař radil Petrovi [subjekt nejíst tučné maso]; viz ↗nominalizace.
S pojetím p. souvisí chápání struktury věty a vztahu ↗podmětu a ↗přísudku a tzv. predikačních kategorií. V syntaxích definujících p. ve smyslu (a) se předpokládá, že p. jakožto vztah mezi podmětem a přísudkem se vyjadřuje ↗shodou. O problémech spojených s takovou analýzou viz ↗přísudek. V koncepci akcentující v definici p. moment (b) se naproti tomu vychází z toho, že p. je akt realizovaný na predikátu a predikační kategorie jsou syntakticky nezávisle proměnné kategorie čas a způsob (pozice M. Grepla, naposledy v ✍SČ, 1998). Viz také ↗predikát, ↗kopredikát, ↗malá věta.
- Bowers, J. S. The Syntax of Predication. LI 24, 1993, 591–656.
- Daneš. F. Some Notes on „Predication“. PhilPrag 5, 1977, 105–113.
- Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Větné vzorce v češtině, 1987.
- De Caluwé, J. & A. Hantson ad. (eds.) Predication, 1992.
- Heycock, C. The Syntax of Predication. In Den Dikken, M. (ed.), The Cambridge Handbook of Generative Syntax, 2013, 322–352.
- Hornstein, N. & D. Lightfood. Predication and PRO. Lg 63, 1987, 23–52.
- Hrabě, V. Několik poznámek k pojmu predikace. In Bosák, C. & A. V. Isačenko ad. (eds.), Rusko-české studie, 1960, 173–189.
- Cheirchia, G. Predication. LI 17, 1986, 417–443.
- Mrázek, R. Predikace, predikát, přísudek. JŠ 4, 1959, 81–88.
- Napoli, D. J. Predication Theory. A Case Study for Indexing Theory, 1989.
- Novotný, J. Dualismus subjektu a predikátu a postavení predikace z hlediska valenční teorie. SaS 40, 1979, 286–294.
- NS, 1969.
- Orzechowska, A. & R. Laskowski. (eds.) O predykacji, 1974.
- Popela, J. K predikaci v současné ruštině a češtině. SlavPrag 10, 1968, 193–205.
- Rothstein, S. The Syntactic Forms of Predication, 1985.
- Rothstein, S. Predication. In Brown, K. (ed.), Encyclopedia of Language and Linguistics 10, 2006, 73–76.
- SČ, 1998.
- Sgk, 1986.
- Stalmaszczyk, P. Structural Predication in Generative Grammar, 1999.
- Svenonius, P. Predication and Functional Heads. In Camacho, J. & L. Choueri ad. (eds.), The Proceedings of the Fourteenth West Coast Conference of Formal Linguistics, 1996, 493–507.
- Williams, E. Predication. LI 11, 1980, 203–238.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PREDIKACE (poslední přístup: 20. 4. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka