Jeden z druhů ↗afixu, jehož zvláštnost spočívá v tom, že s ohledem na svůj původ v ↗enklitických částicích stojí ve sklonných slovech až na samém jeho konci za koncovkou; typické příklady jsou:

Jako p. se formálně chovají i deiktické kořeny, enkliticky napojené na ukazovací zájmena, srov. ten‑to a ten‑hle. – P. vznikly ze starších ↗enklitických částic ‑li, ‑s(i), ‑ť, ‑ž(e), resp. z enkliticky napojených deiktických kořenů ‑to či ‑hle. Lexikalizací příslušných slov pak došlo k jejich přehodnocení ve „slovotvorné částice“, resp. specifický druh slovotvorného afixu: jaký → jakýsi, kdo → kdosi, co → cokoli aj. U ukazovacího zájmena je pak možná i jeho reduplikace: ten → tenhle → tenhleten. V tom případě se pak skloňují obě zájmena: ten‑hle‑ten, toho‑hle‑toho, tomu‑hle‑tomu ...

Souběžně s lexikalizací enklitických částic u funkčních slov (a + ž → až, a + ť → ať, kdy + ž → když, nebo + ť → neboť ...), k níž došlo v 15. stol., se zúžila i distribuce enklitických částic ve spojení se slovesem, tj. indikativ bývá‑ť a imperativ/optativ přijdi‑ž. V tomto spojení pak došlo k postupné ↗gramatikalizaci enklitických částic (✍Nekula, 2010). Enklitické částice ve střední č. v daném spojení koindikovaly ↗slovesný způsob, podle všeho však nebyly součástí flexe a nefungovaly jako výlučné gramatické postfixy slovesné. Na to, že šlo o enklitické markery ↗větného modu, ukazuje enklitická částice ‑li indikující otázku a dotvářející systém markerů větného modu. Její užití se v č. postupně zúžilo na indikaci nepřímé otázky, čímž došlo k jejímu přehodnocení ve spojku: Nevím, budu-li tam dnes včas. Podobně zastaraly i ostatní enklitické markery větného modu, které pravděpodobně vymizely v souvislosti s rozvinutím systému tzv. deadverbiálních částic, jež převzaly některé funkce enklitických částic. Jeho rozvinutí podle všeho podpořil jazykový kontakt s němčinou (✍Nekula, 1996).

Vzhledem k tomu, že si ↗enklitická částice ‑pak v příkladech typu Kohopak k nám asi letos pozvali? n. Kdopak by tam chodil? podržela svou pragmatickou funkci a podílí se na indikaci funkce výpovědi (viz ↗ilokuce), je sporné, zda je v kdopak plně lexikalizována a zda v jejím případě skutečně jde o slovotvorný postfix svébytného lexému. Např. ✍SSJČ nicméně kdopak vede jako samostatný lexém a ‑pak tak v daném případě chápe jako p.