Ukazování, předvádění, demonstrování, prezentování, dávání něčeho najevo. Slovo samo se v teoretické literatuře objevuje poprvé – i když promíšeně se synonymními výrazy demonstrare, exhibere, případně i digito exhibere (ukazovat prstem) – u Aurelia Augustina (sv. Augustina) v jeho traktátu De magistro (O učiteli). V sémiotice, např. v sémiotice divadla (✍Elam, 1980; ✍Pavis, 1980), se o. chápe jako ostenzivní komunikace, a sice buď jako 1. komunikace pomocí ne-znaků, n. 2. jako komunikace pomocí ostenzivních znaků. Naproti tomu v logice se 3. ostenze někdy užívá pro označení ostenzivní definice.

1 Ostenze jako komunikace pomocí ne-znaků

První definice ukázání/ukazování se najde sice už v Platonově dialogu Kratylos – „ukázáním (něčeho) míním přenesení před čidlo zraku“ (430) a „před čidlo sluchu“ (431) – první soustavnou teorii ukazování však vypracoval teprve sv. Augustin ve svém traktátu-dialogu De magistro (O učiteli) z r. 389, dialogu, jehož partnerem je zde Augustinův šestnáctiletý syn Adeodatus. Aby jej přivedl k tomu, co je to vlastně řeč, slovo, mluvení, a k tomu, proč vůbec užíváme slov a jazyka, tedy k definování těchto pojmů, vede Augustin Adeodata k uvažování o pojmu nejvýše nadřazeném (rodovém) pojmu mluvení, tedy pojmu signa, znaky. Augustin je tak ve skutečnosti první myslitel, který teorii jazyka konstruoval v pojmech teorie znaků, a teorii znaků primárně chápal jako teorii komunikace (✍Markus, 1957:64). O znacích ale můžeme uvažovat jedině, jsme-li znaky schopni odlišit od ne-znaků, tedy od res, věcí (kterých však sekundárně lze rovněž užít jako znaků). Lidé mluví – tedy používají znaků – aby se (jimi) dorozumívali (aby s jejich pomocí komunikovali, aby si s jejich pomocí něco vzájemně sdělovali), přesněji řečeno, aby (jimi) buď (druhé) poučovali, nebo aby byli (druhými) poučováni (aut docere, aut discere). Existuje však možnost dorozumívat se bez prostředkování znaky, jinak řečeno bez jakékoli znakové mediace, čistě jen dorozumíváním se ne-znaky, totiž věcmi samými? To právě je otázka podrobně rozebíraná v De magistro, definitivně pak rozhodnutá ve prospěch věcí, nikoli znaků, a tedy ve prospěch čisté o. jakožto způsobu dorozumívání mnohem fundamentálnějšího a nekonečně důležitějšího než jakýkoli systém znaků, včetně jazyka.

Myšlenky o ukazování – na rozdíl od jiných myšlenek sv. Augustina – upadly brzy v zapomenutí a De magistro se po staletí chápalo spíše jako teologický traktát, jímž – kupodivu – není. Čím však opravdu je, zůstalo až do dob sémiotiky, teorie komunikace a kognitivní vědy zcela nepochopeno. Jediný Komenský se tak hluboce pohřížil do samé titulní ideje Augustinova De magistro – vždyť v učení a učitelství jde přece vedle filosofie učitelství o samu techniku vyučování – že pojal ostenzi jako základní didaktický princip vůbec a komplementární protiklad všech slov a všeho slovního (verbálního), včetně učení všech jazyků, především pak toho prvního a ze všech nejdůležitějšího, jazyka mateřského. Vždyť podle Panglottie (III, 3) stejně jako podle Nejnovější metody jazyků (Methodus linguarum novissima, II, 5) řeč, která není než picta rerum imago, tedy vymalovaný obraz věcí, je zobrazuje jako „nepřítomné, případně jakoby nepřítomné, protože, kdyby byly přítomné, spíše bychom je ukazovali než se namáhat zobrazováním jich slovy“ (… ostendimus illam potius quam ut imaginem eius verbis pingere laboremus), vždyť „nahlížení věci samé nad tisíce slov a slovních opisů jest“ (Quippe ipsa res inspecta pro mille vocabulis aut quibusconque circumlocutionibus est). Stačí sotva půl století a obdobná myšlenka je tu znova – i když jako absurdita v humorné nadsázce a čirá karikatura v Gulliverových cestách J. Swifta. (Myšlenka sama je mnohem starší, bezmála Herakleitova, totiž Kratylova.) Pražský lingvistický kroužek objevil pro sebe augustinovskou distinkci signa versus res a použil jí mnohdy jako mocného explanatorního principu (✍Mukařovský, 1948), jindy však jako tématu con variazioni (✍Jakobson, 1933; ✍Bogatyrev, 1936). Přestože umělecká díla fungují, jak tvrdí ✍Mukařovský (1936), nikoli jenom jako znaky, ale rovněž jako věci, soustavná teorie uměleckých děl ukazovaných jako věci nebyla nikdy vypracována.

O obecnou teorii ukazování se opakovaně pokusil ✍Osolsobě (1967), ✍Osolsobě (1969), ✍Osolsobě (1971), ✍Osolsobě (1974), ✍Osolsobě (1979), ✍Osolsobě (1980). Jeho definice o. (ukázání), tj. „dát něco k dispozici poznávací aktivitě druhého“, není ve skutečnosti nic než nová verze Platonova Kratyla. Podobně i celou svou teorii koncipuje Osolsobě přesně v augustinovském duchu jako ne-sémiotickou, totiž jako teorii ne-znaků. V důsledku toho se od počátku soustřeďuje daleko spíš na takto chápanou (vlastní, „vlastnoruční“) sjednocenou teorii komunikace a modelování než na teorii znaku. Z hlediska příjemce spíše než původce (a tedy z hlediska spíše adeodatovského než augustinovského) nejsou totiž ani komunikace, ani modelování ničím jiným než dvojím různým řešením jedné a téže základní nepříznivé poznávací situace, v níž se příjemce (subjekt) ocitl, totiž situace nepřítomného originálu. Pokud (by) byl totiž příjemce v situaci příznivé, to jest, pokud (by) byl originál přítomen, a tedy plně k dispozici jeho poznávacím aktivitám, mohl by jej příjemce poznávat, pozorovat, zkoumat, experimentovat s ním, rozebírat jej a třeba ho i pitvat. Je-li však příjemce v situaci nepříznivé, totiž „v situaci nepřítomného originálu“, tedy v situaci, kdy originál k dispozici ať už vůbec, n. aspoň v dostatečné míře není, zbývá příjemci už jen řešit situaci buď pomocí „jiného originálu“, tj. pomocí přiměřeného ne-originálu (což je řešení pomocí modelů či jiných reprezentamin, tedy znaků), n. pomocí jiné osoby, tedy pomocí komunikace, přičemž tato „jiná osoba“ může příjemci nabídnout buď onen originál, o který se příjemce zajímá – což je případ ostenze – n. jeho poznávací náhražku, jeho reprezentamen, jeho model. Z toho plyne, že můžeme rozlišit dva základní druhy lidské komunikace, a tedy i (lidského) poznání, v komunikaci prezentativní (ostenzivní), tj. typ, který prezentuje („dává k dispozici“) poznávacím aktivitám druhého sám originál, a ne-prezentativní čili reprezentativní, komunikující pomocí reprezentamin, „modelů“, tj. druh neprezentující originál, ale re-prezentující či pre-prezentující (předzpřítomňující) jej poznávací náhražkou. Výstavy unikátů, muzea, prohlídky pamětihodností, exkurze, světové výstavy apod. jsou příklady ne-reprezentativních, prezentativních druhů komunikace. Podle Osolsobě je tak o. „hraničním případem“ (ne)znakové komunikace a esencí divadla je o. celých komunikačních situací. Potud zůstává divadlo (v životě i na jevišti) ontogeneticky a noeticky původnější znakový systém než jazyk (jazyk nejprve zobrazený jazykem v komunikaci).

O. (prezentace) je omezena na věci, osoby či události přítomné (a tedy na to, co je praesens, prezentní v prostorovém i časovém smyslu) hic et nunc, zde a teď. Ostenzivní „slovník“ je obrovský, i když omezený je na to, co je pozorovatelné. Ostenzivní gramatika je však chudoba sama, zcela neschopná vyjádřit zápor, budoucnost, minulost, nadsmyslné i obecné. Zná jen indikativ, tři osoby (já, ty, to) a tři pády (kdo, komu, co), a ostenzivní nominativ (pád první), tedy „způsob jmenovací“, ten je však vždycky spojen s „pádem druhým“, genitivem partitivním, protože o. je nutně vždy synekdochická, takže principy pars pro toto a totum pro parte jsou neustále v pohotovosti. Obyčejně totiž máme k dispozici mnohem víc anebo mnohem míň, než bychom pro svou poznávací aktivitu potřebovali. Proto je o. téměř bezmocná a málem k nepotřebě bez jazyka a beze ↗znaků, bez ↗ukazovacích gest i zájmen. Přesto či právě proto je o. třeba přísně odlišovat od komunikace pomocí gest (viz ↗gestika). Při o. dostáváme totiž hlavní informaci věcí samou, zatímco ukazováček, rámec, rám n. piedestal jen ukazují, že se ukazuje, a nejsou tedy ničím víc než metakomunikací (což skvěle rozpoznal už sv. Augustin). Jsou věci, které nelze ukázat, jsou však i věci, které nelze neukázat: člověk mezi lidmi se nedokáže vyhnout o. a „prezentaci sebe samého v každodenním životě (✍Goffman, 1959) či dokonce „divadlu v životě“ (✍Jevrejnov, 1912; ✍Jevrejnov, 1929; ✍Jevrejnov, 1930; ✍Osolsobě, 1980). Potěmkinovy vesnice, předstírání, odcizení, ostentaci a exhibicionismus lze považovat za patologii této existenciální dimenze ukazování.

Existuje cosi jako „zákon nevyhnutelnosti ostenze“: ve všech komunikačních situacích, i v těch neostenzivních, musí být nezbytně něco, co je vždy k dispozici poznávacím aktivitám příjemce, něco, co se ukazuje, přinejmenším znak sám. I neostenzivní formy komunikace musí mít – jakkoli dílčí – ostenzivní komponent. To znamená, že každou neostenzivní komunikační situaci můžeme analyzovat jako kombinaci dvou paralelních zpráv, jedné neostenzivní, druhé ostenzivní.

Na rozdíl od všech ostatních znakových systémů není jazyk závislý na žádném dalším znakovém systému, ani ho nepotřebuje, závisí však na o. Od svých ontogenetických počátků se osvojování řeči uskutečňuje dvojí o. (pojmu, zvuku), která se nakonec spojuje v tzv. ostenzivní definici, komplexním komunikačním aktu tvořeném oběma těmito ostenzivními zprávami a navíc i dvěma meta-zprávami (zprávami o zprávách), z nichž jedna je obyčejně gestická či mimická, druhá verbální a explicitně performativní. Ostenzivními definicemi a další zkušeností uloženou v dlouhodobé paměti zvané world knowledge (znalost světa) čili v „encyklopedické“ paměti je náš Symbolfeld, tedy symbolické pole naší řeči (✍Bühler, 1934:81, 149) ukotven/o v dávno minulých a bezpečně usazených ostenzivních aktech a v naší aspoň takto částečně sdílené společné zkušenosti.

Existuje ovšem i druhá oblast, kde jazyk závisí na o., oblast daleko dynamičtější, oblast ↗deixe (jazykového, převážně řečového ukazování i „ukazování“, tedy tzv. ukazování i ukazování zájmen, převážně ↗ukazovacích) a ↗indexikality (index přece znamená ukazovatel), využívání všech ukazovacích prostředků jazykových i znakových. Právě neustálá (i když bezděčná) o. kontextu, textového – či lépe promluvového – i situačního, v němž kotví naše slovní promluvy a další sdělení, ba z něhož se nově a nově vynořuje, zabezpečuje okamžité ostenzivní definování takových jepičích a přitom jediných pravých ↗vlastních jmen, jakými jsou podle ✍Russella (1948:84) ↗osobní zájmena a ↗ukazovací zájmena (já, ty, on, tento …), Jakobsonovy ↗shifters a ostatní indexikální prostředky jazyka, která tvoří nejen jeho Zeigfeld, „ukazovací pole jazyka“, a tedy vlastně jeho pole ostenzivní, ale samo jeho bühlerovské Origo, tedy jeho takříkajíc deskriptivně geometrický počátek, nulový bod jeho souřadnic (✍Bühler, 1934:79–140, 102). To dobře věděl ✍Benveniste (1946), ✍Benveniste (1966:253).

Kromě tohoto všeho je o. důležitá pro estetiku: pokud existuje něco jako čistě ostenzivní komunikace, pak je to právě tam, kde dochází k onomu „přinášení (předkládání) něčeho, totiž uměleckých děl před čidlo zraku“ případně „sluchu“. V novějších verzích má teorie o. poněkud sofistikovanější formu „(pseudo)algebry poznávacích situací“ a pokouší se zachytit hlubší strukturaci těchto situací a zavést některá kvantitativní hlediska. Z hlediska ortodoxně sémiotického je o., chápaná jako komunikace pomocí ne-znaků, považována spíše jen za hypotetickou možnost (ne-li utopickou nemožnost) než za sémiotickou skutečnost.

2 Ostenze jako komunikace pomocí ostenzivních znaků

Myšlenka komunikace pomocí ne-znaků se zdá být neslučitelná se samými základními principy sémiotiky, takže se navrhují jiná, sémiotičtější pojetí ostenzivní komunikace. Podle ✍Lotmana (1965) je o. vzhledem k jazyku druhotná a ostenzivní definice není ničím než jedním z metajazykových prostředků. ✍Farassino (1972) chápe o. jako prvek ikonický a razí termín ostenzivní znak. Ucelenou teorii ostenzivních znaků navrhl ✍Eco (1976:224–227). Ecova teorie je konkrétní a kontextuální. Nebere o. ani v duchu Wittgensteinova „ukazuje se“ (✍Wittgenstein, 1922:4.022, 6.522), ani v úzkém významu ostenzivních definic, ale jako jednu z jazykových her. Na rozdíl od sv. Augustina, který zkoumal znaky na pozadí ne-znaků, vidí ji Eco na pozadí znaků. Takovéto převrácení vztahu tvar/pozadí (figure/ground) představuje, jak se zdá, hlavní rozdíl mezi oběma pojetími ostenzivní komunikace: místo abychom znaky považovali za náhražky prapůvodních věcí, chápeme zde věci – nejinak než Swiftovi Balnibarbiřané – jako náhražky slov, takže věci samy fungují jako znaky. O. podle Eca není nic než zvláštní případ produkování znaků. Tak jako ve všech případech znakového produkování i v případě o. produkujeme výrazy (expressions, signifikátory, „označující“), teď je však vytváříme z materiálu ready-made funkčních objektů. Takovéto „objektuální zprávy“ (✍Maltese, 1970) či lépe prvky zpráv (✍Pike, 1967:73–107; ✍Chao, 1968:113–115) tvoří zvláštní třídu znakových situací, znakových užití a znakových aktů. Ecova definice o. nepočítá s tím, že by se individua (jednotliviny) mohla ukazovat jako individua; individua vždycky ukazujeme jako prvky příslušných tříd, neboť ostenze nastává „[…] je-li daný objekt ukazován jako výraz třídy, jejímž prvkem je“ (✍Eco, 1976:224).

Pokud jde o význam, o. vždycky vyžaduje „explicitní či implicitní stanovení oboru platnosti (stipulation of pertinence)“ (✍Eco, 1976). Někdy objekt pouze zastupuje slovní výraz, jindy funguje jako výraz, jindy opět jako objekt či část objektu, k němuž odkazuje. V posledním případě je ostenzivní znak homomateriální se svým referentem (s objektem, k němuž odkazuje), tj. že výraz a to, k čemu odkazuje, jsou z téhož materiálu. Eco rozlišuje příklady, vzorky (jak ty, tak i ony fungují na principu pars pro toto) a fiktivní vzorky totožné s tím, čemu ✍Ekman & Friesen (1969) říkají vnitřně kódované akty (intrinsically coded acts), resp. čemu ✍Osolsobě (1974), ✍Osolsobě (2010) říká token: token modely. V tomto bodě se Ecova teorie stýká s ✍Goodmanovou (1968) exemplifikací. Jak patrno, Eca nezajímají abstraktní teoretické možnosti čisté o.: analyzuje konkrétní ostenzivní akty. Přes velké rozdíly jsou obě teorie, Augustinova a Ecova, vzájemně slučitelné.

3 Ostenzivní definice

V logice není místo pro ostenzivní komunikaci, z hlediska logiky mohou být zajímavé jen ostenzivní definice (srov. ✍Russell, 1948), tj. definice příklady. Ostenzivní definice „červené“ probíhá ukazováním červených předmětů a pojmenováním červené. To je důvod, proč se v logice terminologický rozdíl mezi ostenzí a ostenzivní definicí považuje za zcela zanedbatelný, obě označení jsou synonymní. Wittgenstein k tomu říká, že „definice ukázáním vysvětluje použití – význam – slova, pokud je jasné, jakou roli má slovo v řeči vůbec hrát. Jestliže tedy vím, že mi někdo chce vysvětlit slovo označující barvu, tak mi jeho vysvětlení spojené s ukázáním „Tomuhle se říká „sépie“ [hnědý pigment]“ pomůže při pochopení slova“ (✍Wittgenstein, 1993:27; § 30). Wittgenstein zde i na jiných místech spolu s tím vyjadřuje skepsi k privátnímu jazyku. Pro vlastní logiku mají ostenzivní definice smysl, dají-li se vyjádřit slovy, jinak řečeno jakmile přestanou být definicemi ostenzivními a stanou se definicemi neostenzivními, slovními, takže není důvod je označovat jako zvláštní druh (✍Kotarbińska, 1960). Právě proto zřejmě ✍Quine (1969) ostenzivní učení považuje za fylogenetický, stejně jako ontogenetický předstupeň indukce a za její archetypální případ, totiž za „obdivuhodně pohodlný případ indukce“ existující jedině „v přátelském světě, což nemusí vždycky platit pro indukci obecně“.