Nauka o ↗vlastních jménech // onymech // propriích; o její konkrétní náplni a jejím postavení v systému společenských věd panují různé názory. V č. prostředí je o. považována za relativně samostatnou subdisciplínu lingvistiky s vysokou mírou autonomnosti a interdisciplinarity. Je chápána jako nauka o vznikání, fungování a strukturaci propriální sféry jaz., tj. jako nauka o propriálních pojmenovacích soustavách, o jejich realizaci v konkrétních podmínkách společenských, komunikačních, časových a místních a zároveň jako nauka o konkrétních prvcích těchto soustav (tj. o konkrétních propriích, pojmenovacích principech, ↗onymických objektech, areálech atd.). Teoretickým základem tohoto vymezení jsou funkční diference propriální sféry jazyka od sféry apelativní; podrobněji ✍ÚOO (1999:50–51), ✍Šrámek (2007b:13–44). Přehled hlavních koncepcí onomastické teorie podala např. ✍Windberger(ová)-Heidenkummer(ová) (2001), ✍Windberger(ová)-Heidenkummer(ová) (2011), obecnou teorií o. se zabývali především ✍Superanskaja (1973), ✍Blanár (1996), ✍Blanár (2001), moderní koncepce rozvíjejí práce Šrámkovy (✍Šrámek, 2002:XXX–XLIII), souborně ✍Šrámek (2007b). ✍Šrámek (2003:31–42) navrhl koncepci slovanské onomastické terminologie, její aktuální stav postihl ✍Harvalík (2003:43–49). Metodologii onomastických výzkumů je věnován sborník ✍Biolik(ová) (ed.) (2003).

O. jako vědní obor se v č. zemích konstituovala na přelomu 18. a 19. stol., a to jako pomocná věda historická, v níž se postupně zformovaly dvě větve: (1) historická, (2) filologická (lingvistická). Od druhé poloviny 19. stol., kdy se při výzkumu proprií klade stále větší důraz na filologickou a etymologickou analýzu, začíná postupný přesun o. z historických oborů do jazykovědy. Tento proces byl ukončen v druhé polovině 20. stol., kdy převládlo její dnešní pojetí (viz výše); podrobněji ✍Šrámek (2007a).

Podle tříd a podtříd vlastních jmen se rozlišuje

(1) nauka o ↗bionymech – bionomastika, dělící se na nauku o vlastních jménech osobních // ↗antroponymech – antroponomastika, o vlastních jménech zvířat // ↗zoonymech – zoonomastika, o vlastních jménech rostlin // ↗fytonymech – fytonomastika;

(2) nauka o ↗abionymech, dělící se na nauku o ↗toponymech – toponomastika, a to o ↗vlastních jménech místních // oikonymech – oikonomastika, ↗pomístních jménech // anoikonymech, dříve též mikrotoponymech – anoikonomastika, mikrotoponomastika atd.,

(3) nauka o ↗chrématonymech – chrématonomastika atp.

Viz také ↗vlastní jména – třídění.