NÁZVOTVORBA
Proces vzniku ↗vlastního jména (názvu), jehož specifičnost je definována na pozadí slovotvorby ↗apelativa. Termín n., platný pro vlastní jména, který používá část autorů (např. ✍ÚOO, 1999:124; ✍Mrózek, 2003; ✍Šrámek, 2007; ✍Čornejová, 2009:20; viz též polští autoři uvedení v článku ✍Cieślikowé, 2007:41), definoval Borek na pozadí slovotvorby apelativ (✍Borek, 1983; ✍Borek, 1984; ✍Cieślikowa, 2007; ✍Šrámek, 2007). Vychází z faktu, že vznik vlastního jména jako funkčně specifického druhu pojmenování (identifikace, diferenciace, nominace, propriální obsah versus charakterizace, obecný pojmový obsah apelativ, srov. pojetí vlastních jmen jako ↗parasystému: ✍Šlosar, 1994:152; ✍Pleskalová, 2000, n. tzv. druhé vrstvy jazyka: ✍Filipec & Čermák, 1985:93–94; ✍ÚOO, 1999:11–12) je výsledkem specifického procesu, propriálně pojmenovacího aktu (✍ÚOO, 1999:20–21), odlišného od vzniku apelativa. Tuto skutečnost reflektuje i další onomastická terminologie, např. slovotvorný model (pro ↗oikonyma viz ✍Šrámek, 1972:310) × strukturní model, který lépe vyhovuje dvouslovným a víceslovným strukturám typu Niva za řekou (pro ↗anoikonyma viz ✍Pleskalová, 1992:20) n. vznik vlastního jména procesem transonymizace, např. ↗antroponymum Chrudim > ↗toponymum Chrudim (+-jь) > řeka Chrudimka > restaurace/vlak Chrudimka.
Opodstatněnost zavedení termínu n. pro tvoření vlastních jmen ilustrují následující příklady. Např. propria bez ohledu na svůj apelativní původ jsou vždy substantiva (antroponyma Dokulil, Hrejsa, Malý; toponyma Česká, Dobrá); při jejich tvoření se uplatňují specifické (z pohledu apelativního lexika periferní) postupy: např. způsoby tvoření ↗hypokoristik z různých částí základní podoby antroponyma (Alexandr > Alex, Lexa, Saša, Markéta > Markét, Maki, Keti), hypokoristika z maskulin i feminin tvořená pomocí přípony -uš a -ouš (Jarouš, Venouš, Heduš, Jaruš, Maruš), využití polyfunkční přípony -ek, která u apelativ slouží především tvoření deminutiv z maskulin, ale v n. se uplatňuje i pro deminutiva z feminin a neuter (Jámek, Skálek, Jezírek), n. také pro vyjádření polohy vzhledem k relačnímu objektu (Jezek, tj. pozemek u jezu, Lábek, tj. náhon mlýna na Labi) apod.
- Borek, H. Potrzeby i zadania nazwotwórstwa w toponimii słowiańskiej. In Basaj, M. (ed.), Z polskich studiów slawistycznych. Językoznawstwo 6, 1983, 51–62.
- Borek, H. Z problematiky nazwotwórstwa toponimicznego. Zeszyty Naukowe WSP Opole. Językoznawstwo 9, 1984, 57–63.
- Cieślikowa, A. Profesor Henryk Borek i Jego nowe spojrzenie na nazwy wlasne. In Gajda, S. (ed.), Region w świetle nazw własnych, 2007, 37–47.
- Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.
- Filipec, J. & F. Čermák. Česká lexikologie, 1985.
- Mrózek, R. Metodologiczno-terminologiczne aspekty rozwoju onomastyki. In Biolik, M. (ed.), Metodologia badań onomastycznych, 2003, 11–19.
- Pleskalová, J. Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, 1992.
- Pleskalová, J. O tzv. parasystému. SPFFBU A 48, 2000, 41–46.
- Šlosar, D. Substantivní kompozita typu V-(K)-S v češtině. NŘ 77, 1994, 147–152.
- Šlosar, D. Utvářenost slov vstupujících do pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. AOn 51, 2010, 314–338.
- Šrámek, R. Toponymické modely a toponymický systém. SaS 33, 1972, 304–318.
- Šrámek, R. Ke gramatickým vlastnostem proprií. In Klímová, K. & H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném, 1999, 16–23.
- Šrámek, R. Transonymizace v propriální nominaci. Folia onomastica Croatica 12–13, 2003–2004, 499–508.
- Šrámek, R. Etymon, pojmenovací motiv a význam vlastních jmen. Jezikoslowni zapiski 13, 2007, 459–469.
- Šrámek, R. Henryk Borek a teorie onomastiky. In Gajda, S. (ed.), Region w świetle nazw miejscowych, 2007, 29–35.
- Štěpán, P. Sufix -ek v pomístních jménech v Čechách. NŘ 98, 2015, 21–33.
- ÚOO, 1999.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NÁZVOTVORBA (poslední přístup: 24. 4. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka