Nářeční jev, který je důsledkem vývoje kvantity slovanských samohlásek jako reflexu intonace v první slabice dvojslabičných slov (viz ↗praslovanština). Zatímco v nář. v Čechách je u dvojslabičných slov a původně dvojslabičných subst. a sloves jako reflex ↗akutové intonace délka (např. mák, táta, žába, vrána, jáma, hlína, síla, bříza, hrouda, houba, bláto; dát, lhát, pít, plít ‘plivat’, zout), zejm. pro nář. na Moravě je charakteristická krátkost: mak, tata, žaba, jama, hlina, březa, hruda, huba, blato; dat, lhat, pit, plit/plut, zut. Vzhledem k tomu, že tato krátkost je v uvedených typech téměř důsledná a má návaznost na stav ve slk. a p., lze ji považovat za původní. Doposud se mluvilo o tzv. moravském krácení, tj. o zániku kvantity dlouhých pračeských samohlásek. Reflexy tohoto stavu jsou v nář. dodnes zřejmé: izoglosy oddělující varianty s délkou a varianty s krátkostí tvoří výrazný svazek a vedou podél bývalé zemské hranice č.-mor., nezřídka také přesahují do svč.  nář. Ke konkrétnímu územnímu rozsahu v jednotlivých případech srov. ↗Český jazykový atlas, souhrnně ✍ČJA 5 (2005:218–253).