Souhrnné označení fonologických procesů, jejichž podstatou je „oslabování“ konsonantických vlastností segmentů. Procesy typu l. jsou obvykle popisovány pomocí škál, které zobrazují sílu konsonantů. Síla konsonantu je skalární vlastnost, kterou lze zjednodušeně definovat tak, že čím více se daný konsonant foneticky i fonologicky liší od vokálu, tím je silnější. Nejčastěji používanou hierarchii konsonantické síly definoval ✍Escure (1977). Podle ní jsou nejsilnějšími konsonanty neznělé okluzivy a nejslabšími pak glidy, které stojí nejblíže vokálům. Stupnice konsonantické síly tak koresponduje se stupnicí ↗sonority:

neznělé okluzivy > znělé okluzivy / neznělé frikativy > znělé frikativy > nazály > likvidy > glidy (> vokály/Ø)

Hierarchie konsonantické síly pak definuje trajektorii fonologických procesů typu l.: výsledkem změny typu l. je vždy konsonant, který stojí v hierarchii níž, tedy konsonant s nižší sílou. Procesy s opačnou trajektorií (kdy konsonant, který je výsledkem změny, stojí v hierarchii výš) se pak označují souhrnným termínem fortition (tj. doslova „posílení“). Krajním případem l. je pak změna konsonantu ve vokál, tj. úplné oslabení konsonantických vlastností, popř. jeho úplný zánik.

Změny typu l. mohou být skokové, tzn. že výsledkem oslabení konsonantu může být jakýkoli objekt s nižší silou. To lze ilustrovat např. na vývoji psl., kde pův.ie. konsonanty v pozici kódy podléhaly stejnému typu l., tzn. elidovaly se, bez ohledu na to, jakou pozici v hierarchii konsonantické síly zaujímají; srov. psl. sъnъ < ie. supnos (elize okluzivy), psl. synъ < ie. sūnus (elize frikativy), psl. pluti < ie. plowtei (elize glidy). (V diachronních gramatikách je elize konsonantů v pozici kódy tradičně interpretována jako důsledek toho, že psl. tolerovala pouze otevřené slabiky; tzv. zákon otevřených slabik; viz ↗praslovanština, ↗otevřenost slabiky.)

V č. můžeme procesy typu l. pozorovat jak v diachronní, tak i v synchronní perspektivě. Diachronním příkladem l. je stč. změna znělé velární okluzivy /g/ ve znělou glotální frikativu /ɦ/ (g > h), což je typ spirantizace; srov. noga > noha, gora > hora, bóg > bůh.

Synchronním příkladem l. v č. je např. změna labiální frikativy /v/ na glidu /w/ v svč. nářečích; např. krev se vyslovuje jako [krew], zrovna jako [zrowna] atd.

Procesy typu l. jsou typicky asociovány s určitými strukturními pozicemi: pozice, ve kterých prototypicky dochází k l., se označují jako slabé. Ty stojí v opozici vůči tzv. silným pozicím, v nichž konsonanty změnám typu l. zpravidla odolávají, popř. podléhají posilujícím změnám typu fortition.

Kontrast mezi slabými a silnými pozicemi lze dobře ilustrovat na diachronním vývoji šumových konsonantů v románských jaz. Následující tabulka ukazuje podobu několika latinských kořenů a jejich francouzských protějšků. Vidíme, že původní latinské okluzivy zůstávají v silných pozicích zachovány, ve slabých se buď mění na frikativy, n. jsou zcela elidovány.

Příklady v tabulce dále ukazují, že výsledek l. může být v jednom jazyce různý podle toho, jestli jde o intervokalickou pozici n. o pozici kódy. Vidíme, že v kontextu V_V se okluzivy buď spirantizují, n. jsou úplně elidovány, kdežto v pozici kódy vždy dochází k totálnímu oslabení, tedy k elizi.

Asymetrii mezi intervokalickou pozicí a kódou ukazuje i vývoj psl. nazál: ty buď zůstaly zachovány, n. zanikly (ale zanechaly stopu na předcházejícím vokálu, který se nazalizoval). K jejich elizi přitom dochází jen v pozici kódy, v kontextu V_V a silných pozic jsou nazály vůči elizi imunní. Např. ie.akuz. sg. ron.kam obsahoval dvě nazály, kořenovou a sufixální, obě v pozici kódy, které byly obě elidovány; výsledkem jsou dvě otevřené slabiky s nazalizovanými vokály: rõkõ. Naproti tomu v instr.du. sufixální nazála, jsouc v intervokalické pozici, změně typu l. nepodlehla: ron.ka.ma > rõkama. Podobně i glidizace v → w, kterou synchronně pozorujeme v svč. nářečích, zasahuje jen labiály v kódě, ale ne v kontextu V_V; srov. krew, praw.da (glida je v pozici kódy) a pravit (v intervokalické pozici je zachována frikativa).

Interpretací vztahů mezi kvalitou konsonantu, tím, jakému typu změny podléhá, a jeho pozicí ve struktuře se systematicky zabývá teorie Government Phonology; viz např. ✍Harris (1997), ✍Ségéral & Scheer (2001), ✍Carvalho & Scheer ad. (eds.) (2008), ✍Scheer & Ziková (2010). V rámci této teorie je síla konsonantů odvoditelná přímo z jejich segmentální struktury. Např. ✍Harris (1997) derivuje sílu konsonantů z jejich fonologické komplexity: konsonant je tím silnější, čím víc fonologických elementů obsahuje; tzn. že okluzivy jakožto nejsilnější konsonanty obsahují víc elementů než frikativy, které jsou zase komplexnější než nazály atd. Podstatou změn typu l. je pak snižování komplexity segmentů, tj. ztráta určitých elementů z jejich struktury (jde tedy o oslabování segmentů v pravém slova smyslu). Např. spirantizace jakožto jeden z typů l. je definována jako ztráta okluzivního elementu, který činí okluzivy komplexnějšími, a tedy silnějšími, než frikativy. Fakt, že k oslabování vnitřní struktury typicky dochází jen někde v lineárním řetězci hlásek, je pak důsledkem působení dvou typů asymetrických prozodických vztahů, licencování (licensing) a řízení (government). Ty definují jednotlivé strukturní pozice jako je finální kóda, interní kóda, postkóda atd. Rozdíly mezi jednotlivými jazyky (v některých jazycích l. systematicky zasahuje jak konsonanty v kódě, tak i intervokalické pozici, v některých je mezi chováním konsonantů v obou pozicích rozdíl atd.) jsou pak výsledkem parametrizace toho, jaké fonologické objekty jsou zdrojem řízení a licencování a jaké jejich cílem.