V tradiční slovotvorbě samohláska (morfém, řidčeji samohlásky, morfémy) spojující ↗členy kompozit, a to ↗kompozit vlastních. Svým původem patří k prvnímu členu (při analýze kompozit ji k němu přiřazujeme), který je v zásadě odpovědný za podobu kompozita (k. nahrazuje koncovku prvního členu, který se nehodnotí jako samostatný tvar slova, i když se s ním může shodovat). V č. se jako k. nejčastěji uplatňuje hláska ‑o‑ (světoborný), méně často ‑e‑ (bájesloví), ‑i‑ (svítiplyn), zřídka ‑u‑ (lidumil) n. nulový morf (čtyřčlenný). K. je součástí ↗slovotvorného formantu kompozit vlastních (spolu s morfologickou charakteristikou n. odvozovacím afixem, pořadím členů kompozita a sjednocujícím přízvukem). Na rozdíl od kompozit vlastních ↗nevlastní kompozita k. nemají (první člen si zachovává koncovku z motivujícího spojení slov, je shodný se samostatně existujícím tvarem slova). Viz také ↗kompozitum.