Označení jednoho z generativních mechanismů v sémantice. Součást modelu jazykového významu postihujícího prostředky, jimiž slovo může v kontextu nabývat potenciálně nekonečného množství smyslů, zatímco počet jeho významů v lexikonu zůstává omezený. V tomto smyslu jeden z mechanismů generujících (a vysvětlujících) kreativitu jazyka, z jiného pohledu mechanismus vysvětlující polysémii. V generativním lexikonu (✍Pustejovsky, 1995) se striktně rozlišuje pragmatický a sémantický modus interpretace. Jako k. označuje Pustejovsky proces, kdy např. sloveso svou lexikální nadřazeností mění syntaktický typ svého komplementu. Ve větách (a) Marie chce odejít a (b) Marie chce pivo se s ohledem na selektované komplementy nepřizpůsobuje sémantika slovesa, nýbrž se mění typ komplementového argumentu. K. je tedy sémantická operace, která mění typ argumentu na typ, který je vyžadován funkcí, u (b) tudíž „objekt“ > „událost“ (= ‘Marie chce (vy)pít pivo’).

V tomto modelu se v jazyce pro interpretaci lexikální jednotky předpokládají následující zdroje: (1a) typová lexikální struktura určující explicitní typ slova v rámci typového systému jazyka; (1b)  argumentová struktura specifikující počet a povahu argumentů predikátu; (1c) událostní (eventová) struktura definující událostní typ výrazu a jeho případné subeventové struktury; (1d) qualiová struktura diferencující predikativní sílu lexikální jednotky. Qualia / vlastnosti specifikují esenciální aspekty významu slova: konstitutivní – vztah mezi objektem a jeho složkami; formální – takové, které objekt vydělují uvnitř širší domény; telické – účel a funkce objektu; agentivní – faktory zahrnuté ve vzniku objektu n. způsobení jeho existence; srov. ✍Pustejovsky (1995:76–83). V jeho modelu generativního lexikonu (generative lexicon) jazyk tvoří typy a qualia se mohou spojovat a tvořit z jednoduchých konceptů složitější. Ontologicky se jednotky dělí na tři úrovně typových struktur: (2a) druh přirozených konceptů, jež referují jen k formálním a konstitutivním qualiovým rolím; (2b) artefaktuální typy referující k hodnotám účel n. funkce (telic), n. původ (agentive); (2c) komplexní typy – koncepty integrující referenci ke vztahu mezi typy ostatních úrovní. Např. jednoduchý přirozený fyzický objekt může dostat přidělenu funkci (tj. telickou roli) a být tak transformován na artefaktuální typ. Artefaktuální typy se chovají jinak než přirozené, protože nesou více informací týkajících se jejich užití a účelu. Např. subst. sendvič obsahuje informaci ‘činnost (jedení)’ jakožto omezení kladené na svou telickou hodnotu, vzhledem ke své pozici v typové struktuře. Rovněž zachycuje informaci, že je artefaktem (produktem) ‘vytváření’. Komplexní typy jsou „reifikací“ (reification) koherentně spojených multiplikovaných typů, vznikají konstrukční operací na základě přirozených konceptů a artefaktů. Např. kniha představuje komplexní typ denotující jednak informační obsah, jednak fyzickou manifestaci tohoto obsahu. Klíčovou vlastností komplexních typů je, že dovolují ko-predikaci, při níž se objevuje simultánní přístup ke dvěma rozdílným významům lexikální jednotky, např. uplatněním dvou predikátů zjevně nekompatibilního typu k objektu jednoho typu, např. Kniha, kterou čtu, váží kilo; Ten projev byl dlouhý, ale zajímavý (✍Pustejovsky & Jezek(ová), 2008:185). Při selekci argumentu predikativním výrazem fungují tři mechanismy (✍Pustejovsky, 2008): (i) čistá selekce (typová shoda) – argument přímo vyhovuje typu, který je funkcí vyžadován (pes štěká); (ii) akomodace – typ, který je funkcí vyžadován, je argumentem zděděn, tj. argument dědí typ od funkce; např. Fakulta otevřela nový obor (= ‘studium nového oboru’), tj. událost s časovým rozměrem se kvůli otevřela prezentuje jako objekt; (iii) typová koerce – typ, který je funkcí vyžadován, je argumentu vnucen. Ke k. dochází při neshodě mezi typem selektovaným slovesem a typem argumentu, např. Skála zemřela. Podobné případy buďto nemohou být interpretovány (argument není přípustný, viz předchozí příklad), n. typová neshoda spouští jednu z koerčních operací. Tento mechanismus se uskutečňuje jako (a) exploatace – k uspokojení funkce se vybírá část argumentového typu, např. Autor bude diskutovat o své knize – diskutovat exploatuje pouze složku „informace“, která je součástí významu subst. kniha; (b) zavedení/introdukce – selektující typ je bohatší než argumentový typ a argument je pak obalen typem, který funkce vyžaduje, např. Cestující čtou obrazovky na nádraží. Schopnost přisuzovat lexikálním n. frázovým jednotkám více než jednu interpretaci se chápe jako výsledek typové k. Dvě koerční operace se rozlišují proto, že složka kompozicionálního obsahu slova, k níž se koerční operací přistupuje, může být v sémantice slova zapuštěna různým způsobem. V obou případech však jde o vynucené typové přizpůsobení.