Pojem objevující se v různých oborech (v matematice, rétorice, lingvistice aj.) pro formy, v nichž chybí operátor, který se v nich typicky vyskytuje. V jazykovědě se užívá pro dva případy:

1. Pro způsob spojení vět, při němž věty následují za sebou bez explicitních lexikálních spojovacích prostředků vyjadřujících vztah mezi nimi, spojovací prostředky fónické/grafické ovšem přítomny jsou. Tradiční gramatika takové spojení vět pokládá za ↗souvětí a forma spojení se nazývá ↗asyndeton:

Pokud věty následují za sebou a chybí nejen lexikální spojovací prostředky, ale i spojovací prostředky fónické/grafické, pokládá se taková sekvence za textové spojení:

V textové lingvistice se někdy (2) chápe taky za j. a mluví se o j. volné, zatímco (1) je pak j. těsná; viz ✍Hrbáček (1994).

Mlčky se přitom vychází z toho, že j., ať už chápaná jako (1), n. (1) + (2), předpokládá, že mezi větami je nějaký významový vztah, který sice není explicitně vyjádřen, ale je na základě znalostí světa z obsahů vět odvoditelný; např. z (1) i (2) lze odvodit, že mezi větami je vztah, který odpovídá významu spojek typu protože/neboť. Této vlastnosti j. využívá praktická rétorika, která j. zvl. typu (2) chápe jako prostředek sugerující, že mezi větami je nějaký vztah, aniž by se mluvčí zavázal, že nějaký vztah existuje, a existuje‑li, jaký druh vztahu to je. Klasický příklad: Vznikla světová socialistická soustava. Zanikly mnohé civilizace.

V některých pojetích (např. ✍Sbg, 1980) se naproti tomu za j. pokládá právě jen asyndetické spojení vět, jejichž obsahy nelze interpretovat jako nějak spolu vnitřně související: Jděte mi k šípku, kdopak by do takové houpačky sedal.

2. Typ slovotvorného způsobu skládání (viz ↗nevlastní skládání); spojení dvou úplných slov n. slovních tvarů bez ↗konektu s jejich pevným pořadím: zrada vlasti > vlastizrada, vzdorný mrazu > mrazuvzdorný.