Skupina jaz. spjatých geneticky/genealogicky, tj. vzniklých divergentním vývojem ze společného jazyka‑předka (z vývoje konvergentního se naopak vykládá vznik ↗jazykového svazu). Společné jaz. východisko může být historicky dochováno, např. vulgární (tj. lidová, neliterární) latina pro jaz. románské, n. (častěji) se předpokládá jeho prehistorická existence a její podoba se rekonstruuje jako příslušný „prajazyk“; pro ↗slovanské jazyky je to ↗praslovanština. Vedle takovýchto j.r. 1. stupně se někdy objevují i j.r. 2. stupně, konstituované společným původem daných prajazyků jakožto reprezentantů j.r. 1. stupně, ba ojediněle i j.r. 3. stupně, spojující předpokládaným společným jaz. východiskem j.r. 2. stupně. Pro č. jsou jazykovou rodinou 1. stupně jaz. slovanské (reprezentované jako svým východiskem praslovanštinou), j.r. 2. stupně ↗jazyky indoevropské a ty by konečně mohly s dalšími j.r. tohoto druhu (jako jsou jaz. ugrofinské, jaz. semito-hamitské aj.) vytvářet i tzv. j.r. nostratickou; její obrysy jsou však pro její předpokládané ponoření do dávné minulosti natolik nejasné a neostré, že nostratická hypotéza není v jazykovědě ani obecně přijata (viz ↗nostratická teorie).

Představa divergentního vývoje jazyků jako jednoduché a přímočaré časové posloupnosti dílčích prajazyků, tj. vývojových mezistupňů v celém sledovaném časovém proudu, vyvrcholila v jazykovědě 2. pol. 19. stol. v podobě tzv. ↗rodokmenové teorie. Ta však byla ve své ortodoxní formulaci následující jazykovědou opuštěna, protože nevystihovala s žádoucí přesností popisovanou jaz. skutečnost: ve vývoji j.r. se vedle principu divergentního přece jen uplatňovaly též momenty jaz. konvergence jako důsledek teritoriálních kontaktů (ba i překrytí) jaz. skupin n. jazyků s projevy jazykového ↗adstrátu, ↗substrátu n. ↗superstrátu; k obrazu vývoje praslovanštiny z ie. východiska viz ↗glottogeneze Slovanů.