Lingvistická disciplína, která zkoumá mezinárodní jazykovou komunikaci se všemi jejími aspekty (jazykovědnými, sociálními, politickými, ekonomickými, informačními aj.); jejím předmětem je optimalizace mezinárodní jazykové komunikace. Poprvé užil termín i. belgický lingvista ✍Meysmanns (1911). Navrhl, aby vznikl nový vědní obor, který by se zabýval zákonitostmi vzniku společných pomocných jazyků. Jimi podle něho měly být buď etnické jazyky (řečtina, francouzština), n. mezinárodní uměle konstruované jazyky, a to jak minulé, tak i současné a budoucí. Lingvistika nový obor zprvu nepřijala. Během II. mezinárodního lingvistického kongresu v Ženevě (1931) nicméně došlo k rehabilitaci mezinárodních pomocných jazyků a to předznamenalo včlenění i. do kontextu jazykovědy v polovině 30. let 20. stol. V lingvistickém prostředí se termín i. rozšířil zásluhou O. Jespersena. I. vymezil jako lingvistické odvětví, které se zabývá strukturou a základními principy konstrukce jazyků s cílem vytvořit normu pro tzv. mezijazyky (interlanguages), tj. mezinárodní pomocné jazyky určené k užívání pro ty, kdo se v mezinárodní komunikaci nemohou dorozumět svým mateřským jazykem. Tyto pomocné jaz. se začaly označovat jako ↗plánové jazyky. Vymezení i. jako „jazykovědy plánových jazyků“ je považováno za klasické.

Vědecký výzkum optimalizace mezinárodní komunikace prostřednictvím plánových jazyků začala provádět od roku 1924 mezinárodní organizace International Auxiliary Language Association (IALA), jejíž jazykovou sekci postupně vedli E. Sapir, O. Jespersen a A. Martinet. Zabývala se možnostmi vytvořit na vědeckých základech syntetický jazyk, který by sloužil jako společný komunikační prostředek mezi komunikanty různých etnických jazyků. Práce v roce 1951 vyústila ve vytvoření tzv. interlingvy (viz ↗plánový jazyk). Výzkum přispěl k poznání obecných jazykových struktur, jazykových univerzálií a k vytvoření teorie ↗jazykového plánování.

Od konce 50. let 20. stol. začal být předmět i. chápán šířeji. A. Bormann poukázal na to, že lingvistický aspekt je jen jedním z faktorů mezinárodní komunikace. Ta má i svoje aspekty sociální, politické, ekonomické a psychologické. I. se zabývá možnostmi optimální mezinárodní jazykové komunikace prostřednictvím etnických jazyků i pomocných jazyků vytvořených záměrně (viz ↗plánové jazyky) n. spontánně (viz ↗pidžiny). Interlingvistická témata se prolínají s tématy ↗sociolingvistiky (jazykové plánování, pidžiny), textové lingvistiky (odborný diskurz) či teorie vyučování cizím jazykům. Proto je někdy řazena mezi pomezní disciplíny.

Současná i. zkoumá široký komplex témat, a proto má řadu dílčích disciplín. Předmětem plánové lingvistiky je problematika plánových jazyků, tj. jejich tvorba, struktura, klasifikace, fungování, vývoj a aplikace. Jak vyplývá z historie i., je její vznik úzce spjat s vývojem a historií uměle konstruovaných jazyků, které fungují jako prostředek mezinárodní jazykové komunikace a tvoří tak jeden z jejích možných modelů.

Další interlingvistickou disciplínou je esperantologie. Poprvé tento termín užil rakouský interlingvista E. Wüster roku 1921 pro nauku o esperantu. Zkoumá prameny, strukturu, vývoj a komunikační funkci esperanta a jeho jazykového společenství. Vzhledem k tomu, že komunikace prostřednictvím esperanta v komunikačním prostředí, které je tvořeno příslušníky více než sta národností, tvoří dnes mikromodel optimalizované mezinárodní jazykové komunikace, je výzkum komunikace v esperantu důležitý pro interlingvistické výzkumy.