DIAKRITICKÝ PRAVOPIS
Pravopis řešící rozpor mezi menším počtem grafémů středověké latinské abecedy a větším počtem českých fonémů pomocí ↗diakritik (čárek a teček nad písmeny); viz ↗pravopis. Jeho tvůrcem je pravděpodobně Jan Hus. Svůj návrh diakritického pravopisu, který znamenal podstatné zjednodušení dosavadní ↗ortografie (viz ↗spřežkový pravopis), představil v traktátu Orthographia Bohemica (patrně 1406, popř. 1410, 1411, 1412). Jde o dílo mimořádného významu, které položilo základy současného č. pravopisu a ovlivnilo pravopisné systémy některých slovanských jaz. (např. polština – <leźć> ‘lézt’) i neslovanských jaz. (např. maďarština – <út> ‘běžec’).
Primární funkcí diakritik byla s největší pravděpodobností funkce rozlišovací. V češtině – podobně jako v ostatních jaz. užívajících latinky – se tečka (n. šikmá čárka) původně psala jen nad písmenem <i>, a to z grafických důvodů: pro odlišení stejných tahů, z nichž se v gotickém písmu skládala písmena <i>, <u>, <n> a <m>. Teprve Hus ve svém návrhu d.p. uvedl tuto diakritiku v logický a přitom jednoduchý systém. Místo spřežek zavádí litery s tečkou (punctus rotundus): <ċ>, <ṡ>, <ż>, <ṙ>, <ḋ>, <ṫ>, <ṅ>, <l̇> = dnešní <č>, <š>, <ž>, <ř>, <ď>, <ť>, <ň> a původní tvrdé [ł]; místo teček se však záhy začaly uplatňovat háčky. Kvantita se označuje příslušnou literou s čárkou (gracilis virgula), ale zatím nedůsledně (zvláště v rukopisech). Hus vyžadoval zapisování <i>, <y> podle jejich původní výslovnosti a tento úzus se dodržuje dodnes (<liška>, <slyšet>). Ostatní prostředky ponechal většinou beze změny. Příklad:
Transliterace:
Miloſrdny ſpaſſitel / pan wẛemohucy / ſyn bożi Geżiṡ Kriſtus / prawy boh a prawy ċlouiek …
Transkripce:
Milosrdný spasitel, pán všemohúcí, syn boží Ježíš Kristus, pravý bóh a pravý člověk …
J. Hus, Postila; citováno podle ✍Poráka (1979:173).
Cílem pravopisné reformy bylo psát každou hlásku jen jedním písmenem, s výjimkou spřežky <ch>, která zůstala, protože byla také v němčině a latině (zde ovšem jen ve slovech cizího původu, ve slovnících se zařazuje mezi <c>), a jako jediná spřežka se dochovala až dodnes. D.p. byl výhodný i z hlediska ekonomického: písmo s diakritiky zabíralo méně místa, knihy se mohly rychleji, a tím i levněji opisovat; podrobněji např. ✍Kyas (1997:77). Přesto se d.p. prosazoval pomalu; po celou dobu jeho trvání (tj. 15. stol. – 1. pol. 16. stol.) se paralelně užívalo mladšího spřežkového pravopisu, často se uplatňovaly – v rukopisech i pozdějších tiscích – též kompromisní podoby přechodné, mnohdy ovlivňované latinským n. německým pravopisným kódem; podrobněji např. ✍Kyas (1997:87), ✍Voleková (2010:108–119), ✍Šimek (2010:135–151), ✍Jamborová (2010:120–134), ✍Vykypělová (2014:13–22). Zejména š se nadále psalo spřežkou <ſſ>, protože tečka/háček nad vysokou literou ſ působila potíže. Pouze při zápisu proprií v listinách a jiných dokumentech administrativní povahy zůstává po celé 15. stol. výhradní mladší spřežkový pravopis, přičemž výjimkou není ani užití spřežek německých (<sch>, <tz>, …). K významu starších edic diplomatického materiálu (tj. z 19. stol. – poč. 20. stol.) pro výzkum soudobého pravopisu viz ✍Bromová (2010:188–199).
Vlastní jména místní z let 1400–1500 (převládající způsob zápisu moravských toponym)
Graf/digraf/trigraf (viz heslo ↗digraf): <cz> = c, č; <tz> = c; <z> = z, ž; <rz> = ř; <s>, <ſ> = s; <ss>, <ſſ>, <sſ>, <sch> = š; diakritických znamének se užívá zřídka.
Příklady: 1466 <Manessowicze> (Manešovice), 1447 <Meziborzie> (Meziboří), 1417 <Mikulczicz> (Mikulčice), 1476 <Moschnowetz> (Mošnovec), 1437 <Smilov>, <Smylow> (Smilov); citováno podle ✍MJMS I (1970), ✍MJMS II (1980), který nerozlišuje v historických dokladech <s> a <ſ>, protože je nerozlišují ani edice, z nichž Hosák čerpal toponymické doklady. Podrobněji ↗spřežkový pravopis, tabulka Stč. grafika v různých typech písemných památek 14. stol. – vlastní jména.
Podle ✍Mareše (1975) byly za zdroj inspirace pro užití diakritických znamének považovány: (a) čárka označující původní řecký akut ve slovech přejatých do latiny, (b) šíření tečky nad některými literami (zejména i) ve středověké latince, (c) tečka (tzv. dageš) charakteristická pro písmo hebrejské (viz ✍Šlosar, 2010:200–205), (d) diakritika nad písmeny v irštině, (e) ojedinělá diakritika v primitivním a spřežkovém pravopisu v č. a (f) diakritika v ↗hlaholici, kterou užívali chorvatští mniši z Emauzského kláštera. Inspirativní působení mnichů Emauzského kláštera však spočívalo spíše v podnětu, že v hlaholici odpovídá jednomu grafému jeden foném. Termíny nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé, tradičně spojované s J. Husem a jeho návrhem d.p., Husovým výtvorem nejsou; viz ↗nabodeníčko.
Tato reforma latinky se ujala nejen u Čechů, ale s postupem doby také v pravopisných soustavách dalších Slovanů, kteří užívají latinského písma, dále u některých neslovanských národů v Evropě a od 19. stol. i jako princip různých transkripčních systémů vědeckých. Lze tedy bez nadsázky konstatovat, že představuje významný kulturní fenomén ve vývoji písemné vzdělanosti evropské a vůbec světové. Viz též ↗ortografie, ↗pravopis.
- Bromová, V. Pravopis českých administrativních textů 14. a 15. století a jeho zachycení ve vybraných edicích. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 188–199.
- Daňhelka, J. Funkce velkých písmen v českých pozdně středověkých rukopisech. WSA 6, 1980, 299–306.
- Flajšhans, V. Zlomek Husova traktátu o pravopise. Časopis Národního musea 101, 1927, 6–9.
- Flajšhans, V. Husova Orthografie. Český časopis historický 34, 1928, 357–369.
- Frinta, A. Mezinárodní význam českých pravopisných soustav. In Mathesius, V. (ed.), Co daly naše země Evropě a lidstvu. Od slovanských věrozvěstů k národnímu obrození, 1939, 59–61.
- Frinta, A. O předloze Husovy reformy pravopisné. LF 67, 1940, 252–255.
- Gebauer, J. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, 1871.
- Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví, 1894.
- Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví, 1963 (2., dopl. vyd.).
- Gebauer, J. Mistra Jana Husi význam v českém písemnictví. LF 29, 1902, 417–441.
- Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936.
- Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 2., uprav. vyd., 1980, 44–45.
- Jamborová, M. Kvantita jako významový diferenciační činitel ve středověkém právnickém textu. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 120–134.
- Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1962.
- Křístek, V. Staročeské pravopisné systémy. In Bělič, J. & A. Kamiš ad. Malý staročeský slovník, 1978, 693–704.
- Kučera, K. History and Development of the Latin Writing System in Slavic Languages. In Gutschmidt, K. & S. Kempgen ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung. An International Handbook of their Structure, their History and their Investigation II, 2014, 1514–1525.
- Kyas, V. Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997.
- Mareš, F. V. Emauzské prameny českého diakritického pravopisu. In Petr, J. & S. Šabouk (eds.), Z tradic slovanské kultury v Čechách: Sázava a Emauzy v dějinách české kultury, 1975, 169–172.
- MJMS I, 1970.
- MJMS II, 1980.
- Pečírková, J. & H. Kreisingerová ad. Interpunkce a členění textu v staročeských biblických rukopisech. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 167–187.
- Pleskalová, J. Nabodeníčka v české lingvistické terminologii. SlSlov 42, 2007a, 147–151.
- Pleskalová, J. Pravopis – Od počátků do začátku národního obrození. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007b, 499–515, 532–539.
- Pleskalová, J. Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin jazykovědné bohemistiky. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 17–29.
- Porák, J. Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13.–18. století), 1979.
- Schröpfer, J. (ed.) Hussens Traktat „Orthographia Bohemica“. Die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute, 1968.
- Stejskal, K. Die Ortographie Hussens und das slawische Kloster in Prag-Emaus. Mediaevalia Bohemica 3, 1970, 265–279.
- Šembera, A. V. (ed.) Mistra Jana Husi Ortografie česká, 1857.
- Šimek, Š. K pravopisné podobě proprií cizího původu v prvotisku staročeského Překladu kroniky Twingerovy Beneše z Hořovic (1488). In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 135–151.
- Šlosar, D. & R. Večerka. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2. vyd., 1982.
- Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 3. vyd., opravené a doplněné, 2009.
- Šlosar, D. Diakritický pravopis. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 200–205.
- Vachek, J. Psaný jazyk a pravopis. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poezii 1, 1942, 229–306.
- Večerka, R. Předchůdci slavistiky: Jan Hus. In Česká slavistika 1998: České přednášky pro XII. mezinárodní sjezd slavistů Krakov 27.8.‑2.9.1998, Sl 67, 1998, 283–288.
- Vidmanová, A. K výslovnosti a grafice středověké latiny v Čechách. LF 92, 1969, 294–300.
- Vidmanová, A. Ke spisku Orthographia Bohemica. LF 105, 1982, 75–89.
- Voleková, K. Specifické rysy pravopisného systému ve Slovníku klementinském (1455). In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 108–119.
- Vykypělová, T. Bemerkungen zu den alttschechischen Orthographien. In Sechs Beiträge zur Geschichte des Tschechischen, 2014, 13–22.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DIAKRITICKÝ PRAVOPIS (poslední přístup: 25. 4. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka