↗Deiktické slovo, zvl. ↗ukazovací zájmena (ten, takový, onen …) a ukazovací zájmenná příslovce (tam, tehdy, tak …). Funkcí d. je identifikace pouhým ukázáním ke skutečnosti přímo (situační ↗exofora) n. nepřímo, vnitrotextově (↗endofora, a to buď ↗anafora, n. ↗katafora). Slouží k prostorové a časové orientaci z perspektivy mluvčího. Z hlediska vztahu (a) „bližší × (b) vzdálenější“ se rozlišuje řada významově diferencovaných variant:

(1) Odkaz k individuu se vyjadřuje ukazovacími zájmeny (a) tento, tenhleten, tadyten, tuhleten, tadyhleten, … × (b) onen, tamten, támhleten;

(2) k místu odpovídajícímu na otázku kde? odkazují ukazovací adv. (a) tu, tady, zde (tuhle, tadyhle) × (b) tam, onde (támhle);

(3) k místu odpovídajícímu na otázku kam? odkazují ukazovací adv. (a) sem (semhle) × (b) tam, onam (támhle) a na otázku odkud? adverbia (a) odsud, odtud × (b) odtamtud;

(4) k místu odpovídajícímu na otázku kudy? odkazují adv. (a) tudy (tudyhle, tadytudy, tuhletudy, tadyhletudy) × (b) tamtudy (tamhletudy, onudy, onady);

(5) k vlastnostem odkazují zájmena (a) takovýto, takovýhle, tuhletakový × (b) támhle takový, onaký. Z hlediska opozice „bližší – vzdálenější“ mohou být neutrálně použita d. zájmena ten, takový, zájmenná příslovce tak, takto, takhle a zájmenné číslovky tolik, tolikátý, tolikrát.

Vlastní identifikaci vyjadřují deiktická slova, která bývají řazena do skupiny tzv. ↗limitativ, vyjadřujících referenční totožnost ve smyslu (a) prosté identity (Přijel týmž autem, kterým tu byl už loni), (b) identity v rámci druhové příslušnosti (Učíme se z těchže učebnic jako vy). Viz také ↗zájmeno, ↗ukazovací zájmeno.