Jsou to názvy zdrobnělé // jména zdrobnělá, periferně se deminutiva tvoří také u jiných slovních druhů. Podle ↗OTS vznikají ↗modifikací významu substantiv příznakem menšího rozměru – deminucí: dům > domek > domeček, u adjektiv jeho intenzifikací: starý > stařičký, podobně i u příslovcí: málo > maličko; deminutivní význam lze identifikovat i v rámci ↗způsobu slovesného děje (aktionsartu) u sloves typu usmát se > pousmát se. Zatímco deminutivní slovesa se tvoří prefixy a deminutivní adjektiva vedle sufixů (malý > maličký) i cirkumfixy (žlutý > nažloutlý), tvoří se deminutivní substantiva sufixy, a to převážně od konkrét většiny skloňovacích typů. D. od látkových jmen a abstrakt jsou spojena s významovým posunem ke kladnému hodnocení označovaného (pivečko, vínečko, kafíčko ...; štěstíčko, prácička ...). Kladné n. záporné hodnocení označovaného závisí ovšem na významu základového slova (maminka × doktůrek), resp. postoji mluvčího: např. označení štěstíčko lze ve výpovědi ve specifickém kontextu též s podporou mimiky, gest, barvy hlasu, intonace či důrazu chápat také jako ↗ironii. Z významového příznaku deminutivního se odvozují také pragmatické významy, tj. tzv. minimalizace disentu mezi účastníky interakce v asertivních ↗replikách či tzv. minimalizace nároku na adresáta v direktivních typech ↗mluvních aktů (viz ↗klasifikace komunikačních funkcí), která se uplatňuje při ↗zdvořilosti. Sufixy zachovávají až na výjimky rod základového subst.; pro tuto zvláštnost se ve formální lingvistice spolu s jinými formanty vidí na pomezí derivace a flexe (✍Nekula, 2013). U řady d. vznikly významy sekundární, lexikalizované, často specifikační: (vodovodní) kohoutek. Sufixy jsou (i) jednak primární, jednoduché: ‑ek(‑Ø) (dárek), ‑ík(‑Ø) (košík), ‑k(‑a) (zídka), ‑k(‑o) (hovádko), ‑átk(‑o) (housátko); (ii) jednak sekundární, složené: ‑eček(‑Ø) (domeček), ‑ečk(‑a) (čárečka), ‑ečk(‑o)/‑éčk(‑o) (vínečko, zrnéčko), ‑íček(‑Ø) (keříček), ‑ičk(‑a) (rybička), ‑íčk(‑o)/‑ičk(‑o) (čelíčko, očičko). Značně produktivní jsou alternace vokálů v základu (kořeni) i v sufixu (časté je dloužení, alternace u - ou, e - í, úžení é - í/ý) v případě derivací sufixy ‑ek(‑Ø), ‑k(‑a), ‑k(‑o): dárek, občánek, stránka, ostének, andílek, říčka, nehýtek, učitýlek, postýlka, mníšek, korýtko, telefónek, cůpek, hospůdka, dloužek, obroučka. Pokud má ovšem základové slovo dlouhý vokál / diftong v kořeni a pokud tento vokál ve flexi alternuje, pak se v derivaci sufixy ‑ek(‑Ø), ‑k(‑a), ‑k(o), ‑ík(‑Ø) i dalšími uplatňuje jak základ s alternací, tak bez ní (kráva/krav – kravka, kravička, jádro/jader – jadérko/jadýrko, mráz/mrazu – mrazík, ale proprium Mrázek, vítr/větru – větřík/větérek/větýrek, sníh/sněhu – sněženka, ale snížek, déšť/deště – deštík, dům/domu – domek, nůž/nože – nožík, ale nůžky, stůl/stolu – stolek, stolík, důl/dolu – dolík, ale důlek, kůl/kůlu i kolu – kolík, kolek, kůlek, kůže/kůže i kože – kožka, ale kůžička); viz ↗alternace kvantity. Deminutivní význam se pomocí složených sufixů zesiluje: kvítek > kvíteček. Další sekundární sufixy ‑áček(‑Ø) (synáček), ‑ínek(‑Ø) (strýčínek), ‑ink(‑a) (tetinka), ‑ínk(‑o)/‑ink(‑o) (srdínko, očinko), ‑enk(‑a) (košilenka), ‑ánek(‑Ø) (nosánek), ‑oušek(‑Ø) (dědoušek), ‑ušk(‑a) (dceruška) dodávají základovým slovům silně emocionální zabarvení. Z pohledu teorie přirozeného původu jazykových kategorií a forem (Natürlichkeitstheorie) lze za d. považovat i výrazy ↗dětské řeči (viz také ↗baby talk), premorfologicky derivované prostřednictvím formantu ‑i: ham – hami, pac – paci aj. Substantiva s formantem ‑i se běžně objevují nejen v pokročilé dětské řeči, ale v oslovení v rámci rodiny (mami, tati, babi, dědy, teti ...) či v důvěrném oslovení či přezdívkách mezi partnery nebo přáteli (Marci, Petři, Neki ...), resp. přeneseně v sestři. Zde se ukazuje blízkost d. k ↗hypokoristikům, z nichž n. v kombinaci s nimiž se deminutivní sufixy v evropských jaz. vyvinuly (srov. např. něm. hyp. ‑la/‑lo + dem. ‑în > ‑lîn > ‑lein (Tischlein) n. hyp. ‑ka/‑ko + dem. ‑în > ‑kîn > ... > ‑chen (Liebchen)); viz ✍Henzen (1965:141).

Deminutivní sufixy se pro své významy uplatňují také při odvozování ↗hypokoristik (Pepík, Alenka, Anička, Pepánek, Jožínek, Jaroušek, Evinka, Jaruška atd.), u ↗názvů jednotlivin (hrášek) a ↗toponym (Brodek, Lhotka, Ryneček atd.).