DEKLARATIVNÍ OTÁZKA

Základní

↗Otázka mající hlavní formální příznaky ↗oznamovací věty, ale ↗intonaci otázkovou (tzn. závěrečnou stoupavou nebo stoupavě-klesavou ↗antikadenci), což je typické pro ↗zjišťovací tázací věty. Jedná se o tzv. nepravou otázku ( 3, 1978:333), protože není spojená s očekáváním odpovědi, nýbrž konstatuje nějakou skutečnost a zároveň naznačuje podiv nad její neočekávaností: Vy o tom nevíte? On už zase kouří? Mluvnice proto funkčně klasifikují d.o. jako podivové otázky a uvádí jako charakteristické rysy, (i) že zápor funguje v d.o. podobně jako ve větách oznamovacích ( 3, 1987:333; , 1998:465; PMČ, 1995:609), tzn. že se jedná o logickou, nikoli pleonastickou negaci (viz ↗tázací věta zjišťovací), a (ii) že se v d.o. často vyskytuje částice copak, která je typická pro zjišťovací tázací věty: Copak ty to nevíš? Tyto vlastnosti se zdají těžko slučitelné z hlediska větného modu: Pokud daný příklad představuje „nepravou“ otázku, čili oznamovací větu používanou jen jako otázku, částice copak nemůže být omezená na tázací věty. Je známo, že i zcela nepochybné tázací věty dovolují logickou negaci a indefinita ni-řady (viz ↗tázací věty zjišťovací). Na základě toho lze připustit, že d.o. v češtině, v níž chybějí jednoznačné ukazatele typu zjišťovací tázací věty (jako např. ±inverze v angl., pozice finitního slovesa v něm.), jsou často ambigní mezi interpretacemi jako oznamovací a jako tázací věta. Částice copak sice lexikálně naznačuje podiv, překvapení, je ale kompatibilní jen s interpretací jako tázací věta. Někteří autoři vnímají d.o. jako hybrid mezi otázkou a deklarativní výpovědí (viz ✍Altmann, 1993, pro něm.), většina ale vychází z toho, že d.o. představuje větu deklarativního typu, která se komunikačně používá jako otázka (✍Gunlogson(ová), 2001). Při tom vnáší do vzájemného informačního základu mluvčího a adresáta charakteristickou ↗presupozici, totiž že adresát (nikoli mluvčí, jak uvádí ✍Štícha, 1998:77) přepokládá, že p (tj. že propozice je pravda); viz ✍Gunlogson(ová), 2001; ✍Truckenbrodt (2006). Právě tomu předpokladu ze strany adresáta se mluvčí v d.o. (často) diví n. je jím překvapen.

Rozšiřující
Literatura
  • Altmann, H. Satzmodus. In Jacobs, J. & A. von Stechow ad. (eds.), Syntax. Ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung, 1993, 1007–1029.
  • Gunlogson, C. True to Form. Rising and Falling Declaratives as Questions in English, 2001.
  • 3, 1987.
  • PMČ, 1995.
  • , 1998.
  • Štícha, F. Forms and Meanings in Yes-No Questions (A Contrastive Study of English, French, German and Czech) 1. Linguistica Pragensia 8, 1998, 73–80.
  • Truckenbrodt, H. On the Semantic Motivation of Syntactic Verb Movement to C in German, Theoretical Linguistics 32, 2006, 257–306.

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny online | Všechna práva vyhrazena, © 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka