Od 15. do 19. stol. plnila čeština roli jednoho ze spisovných jazyků Slováků. Zpočátku jako konkurentka kulturní, později kodifikované slovenštiny.

Od 10. stol. se č. a slk., resp. ty varianty dialektu pozdní psl., z něhož se oba jazyky vytvořily, vyvíjely v rámci odlišného státního a společenského uspořádání samostatně (místo slovenštiny uprostřed zsl. jazyků viz ↗slovenština). Přes krátké peripetie s piastovskou expanzí na přelomu 10. a 11. stol. byla čeština zakotvena do prostoru č. přemyslovského státu (později centra zemí Koruny české), kdežto slovenština do sev. území Uherského království (z instrumentálních důvodů označujeme toto území obývané ve středověku a raném novověku Slováky moderním termínem Slovensko). Až do roku 1918, tj. do doby vzniku Československé republiky, se oba jaz. rozvíjely v odlišném sociokulturním kontextu. Navzdory tomuto odlišnému společenskému vývoji spojovaly v dějinách příslušníky obou jaz. společenství čilé kontakty, jejichž rozsah a povaha se v závislosti na historickém vývoji proměňovaly. Za silné momenty tohoto styku lze jistě považovat č. podíl na christianizaci Uher, dynastické vztahy mezi vládnoucími rody v č. zemích a v Uhersku, příchod č. učitelů do uherských kapitulních škol na podnět vládnoucích Anjouovců na rozhraní 13. a 14. stol., husitskou expanzi do Horních Uher, pobyt bratříckých vojsk a vojsk Jana Jiskry z Brandýsa v Uhrách, vládu M. Korvína na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny české (a také dalších č. a zároveň uherských králů jako Zikmunda Lucemburského n. Vladislava Jagellonského), postupný průnik reformace do slk. společnosti, který byl z velké části zprostředkován č. prostředím, č. pobělohorský exil do horních Uher, podíl Slováků na č. národním obrození a pěstovaná slovanská (česko‑slovenská) vzájemnost, vznik společného československého státu, v němž přes počáteční fázi ideologicky vnucované československé jazykové doktríny koexistovaly oba jaz. spolu a vedle sebe jako dva státní jaz. (✍Pauliny, 1983; ✍Švagrovský, 2007; ✍Krajčovič & Žigo, 2011; ✍Berger, 1997). Významnou roli v kontaktu obou jaz. hrál také fakt, že po založení pražské univerzity řada Slováků odcházela za studiemi do Prahy, že č. a uherské šlechtické rody měly državy na obou stranách hranice a že mezi vých. Moravou a záp. Slovenskem vládly čilé obchodní vztahy. Jistou roli v kontaktu nositelů obou jaz. sehrála také valašská a posléze kopaničářská kolonizace, která směřovala do horských jv. okrajů Moravy z různých částí Slovenska. I když se obě jaz. společenství vyvíjela samostatně, pohyb obyvatelstva z obou stran hranice zajišťoval tedy stálý jaz. kontakt. Rozsah a uplatnění č. na území dnešního Slovenska se v minulosti lišily, a proto lze dějiny č. na Slovensku rozdělit do několika fází (viz ✍Krajčovič & Žigo, 2011):

1 Předspisovné období

1. 1 Starší předspisovné období (14. ‒ 16. stol.)

Pomineme‑li některé dozvuky velkomoravské misie sv. Konstantina a sv. Metoděje v přemyslovských Čechách a v Uhersku (více tušené než doložené), stala se v obou státech po období 11. – 13. stol. hlavním psaným jaz. latina (zejména ve sféře církevní, literární, školské, administrativní a právní). Na sklonku 13. stol. začala latině v č. zemích konkurovat č. a něm., ve 14. stol. pak nastala exploze č. (stč.) do rozličných sfér psané komunikace (srov. ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské). Vývoj slk. byl v této fázi vývoje znevýhodněn faktem, že Uherské království bylo administrativně členěno podle župního principu, což způsobilo, že se nevytvořilo trvalé administrativní, politické a kulturní centrum slk. jazykového společenství, jehož mluvená podoba by se stala podkladem psané podoby slovenštiny (viz ✍Novák, 1985:248; ✍Pauliny, 1983:48). Již v tomto období se nejspíš začaly postupně krystalizovat zárodky kulturní slovenštiny (n. také kultivované slovenštiny; viz ✍Doruľa, 1977:36–37), které se však omezovaly jen na mluvenou formu, a to v komunikátech s vyššími komunikačními cíli, tj. zábavnými, pastoračními, právními či administrativními (✍Krajčovič & Žigo, 2011:49; k historii termínu kulturní slovenština viz ✍Lifanov, 2001:8–11; ✍Švagrovský, 2007:63; ✍Lauersdorf, 2010:35). Je pravděpodobné, že se tyto nadnářeční kulturní mluvené útvary krystalizovaly na bázi tří základních nář. oblastí, tj. západoslk., středoslk. a východoslk.; viz ✍Krajčovič & Žigo (2011:49). Výše zmíněná absence jaz. centra způsobovala, že i zárodky kulturních dial. byly v rámci svých areálů regionálně proměnlivé. Na jejich formování se nepochybně podílelo ustalování mluvené slovenštiny v některých větších slk. městech a stabilizace slk. nižší šlechty – zejména se v těchto společenských vrstvách rozvíjela slk. právní terminologie (✍Pauliny, 1983:61; ✍Žigo, 2014:1424).

V okamžiku, kdy se na Slovensku na sklonku 14. stol. tvořila situace příhodná pro užívání vlastního jazyka slk. obyvatelstva v psané komunikaci (vedle lat. a něm. – ✍Lauersdorf, 2010:61–62), začala se namísto některé varianty regionálně diferencované a k psané komunikaci ještě nepřipravené kult. slovenštiny používat příbuzná a slk. mluvčím na rozdíl od lat. či něm. srozumitelná stará čeština (✍Pauliny, 1983:77–78; ✍Novák, 1985:248). Její momentální výhodou bylo, že šlo v té době o relativně stabilizovaný jaz. psané komunikace kultivovaný péčí několika generací, který disponoval řadou adekvátních jaz. prostředků pro rozličné komunikační situace a účely. Na území dnešního Slovenska č. pronikala především zásluhou č. kléru působícího ve školách a při pastorační činnosti (✍Žigo, 2014:1424; ✍Švagrovský, 2007:57) a v 15. stol. zásluhou uherské královské kanceláře, která vedla úřední listiny také v č. Z královské kanceláře se č. šířila do kanceláří městských a církevních (✍Švagrovský, 2007:56). Č. se těšila jisté prestiži na samotném dvoře M. Korvína, který ji ovládal společně se slovenštinou (✍Švagrovský, 2007:56–57). Velká část nejstarších č. textů vzniklých na Slovensku byla jaz. poměrně unifikovaná a obsahovala menší množství slk. strukturních jevů (✍Novák, 1985:249), jako byly např. absence ř, ztráta jotace po labiálách ve skupině je vzniklé z jať, dz vzniklé jotací z ⁺dj; podrobněji viz ↗slovenština. U některých jevů, jako je zejména neprovedení přehlásek ’u > i, ’a/’ä > ě (viz ↗raná stará čeština), je obtížné odlišit, jde‑li o slovakismy, moravismy, n. původní stč. formy před provedením změn. Nejstarší vrstva stč. textů se slk. prvky ze 14. stol., kterou tvoří např. Vídeňský evangeliář, Klementinský žaltář, duchovní písně Ó verný kresťane a Vitaj, milý Spasiteľu či opisy Klaretova Bohemáře a Glosáře, patrně ještě není svědectvím fungování č. coby spis. jaz. Slováků. Spíše se jedná o stč. texty ovlivněné slovenštinou v důsledku toho, že jejich autoři (opisovači) pocházeli ze Slovenska n. že prošly slk. prostředím (✍Doruľa, 1977:34–35; ✍Pauliny, 1983:66; ✍Stanislav 1967:150; ✍Krajčovič, 1979:25–30; ✍Lifanov, 2001:43–45; ✍Krajčovič & Žigo, 2011:45–48). Soustavné užívání č. jako spis. jazyka Slováků lze nejspíše klást až do 15. stol. Podle ✍Paulinyho (1983:78) se v tomto období rozšiřovalo její teritorium – v průběhu 15. stol. expandovala ze záp. Slovenska také do oblasti stř. a vých. Slovenska. Její doménou byly především texty administrativní a právní povahy, zejména rozličné listiny n. zápisy v městských knihách (✍Pauliny, 1983:80–85). Do těchto stč. textů pronikaly nesoustavně a v odlišné míře slk. strukturní jevy (tj. stč. podléhala v rozličné míře procesu slovakizace). Proto bychom stč. užívanou na Slovensku v starším předspisovném období mohli charakterizovat jako starou češtinu slovenské redakce (✍Lifanov, 2001). Diferencovaný proces slovakizace stč. na Slovensku lze dokumentovat na případu Žilinské právní knihy, jejíž jednotlivé části se právě liší rozsahem slk. prvků, což je zdrojem jazykovědných polemik o povaze jaz. této knihy (srov. ✍Musilová, 2013:165). Tato kniha, jejíž nejstarší záznamy pocházejí z pol. 15. stol., se skládá z majetkových záznamů žilinských měšťanů a z překladu magdeburského práva pro správu města Krupiny. V některých částech jde o starou češtinou psaný text s nesoustavnými strukturními jevy slk. (západoslk. a středoslk.), v jiných částech spíše o text, ve kterém se stč. mísí se slovenštinou (slk. původu je především řada právních termínů; srov. ✍Pauliny, 1983:61; ✍Kuchar, 1993:120–130). V literárních žánrech tohoto období je č. doložena velmi málo. Např. v krátké invokaci Panny Marie Maria spomoz z nú(d)ze, v eroticky laděném popěvku Ó, milá panna, v písařských přípiscích n. v tzv. Spišských modlitbách (✍Pauliny, 1983:61; ✍Krajčovič, 1979:25–30; ✍Krajčovič & Žigo, 2011:52‒59). Posledně jmenovaná památka představuje jazykově velmi specifický text, napsaný neumělou stč. smíšenou s prvky východoslk. dialektů a zčásti i polštiny.

Stč. se v tomto období stala nástrojem psané komunikace vzdělaných Slováků, který byl užíván v jistých typech textů, avšak kterému scházela přirozená báze uživatelů jaz., pro něž by byla prostředkem etnojazykové identifikace – přesto ji ✍Pauliny (1983:78) považuje za důležitý faktor při formování slovenské národnosti. Stč. tedy plnila funkci srozumitelného kultivovaného jaz. Slováků, kteří se jeho užíváním neproměňovali na Čechy (o aspektech jaz. vědomí a fungování stč. viz ✍Doruľa, 1977:45; ✍Doruľa, 1997; ✍Dolník, 2000). V oblasti mluvené komunikace se objevovala patrně jen v některých velmi úzce definovaných případech, především církevní komunikace – hmatatelné důkazy rozsahu stč. v dobovém mluveném úzu však scházejí (✍Múcsková, 2007:49). Pokud bychom jaz. situaci na Slovensku redukovali na vztah stč. – mluvené útvary slovenštiny, mohli bychom ji interpretovat jako případ ↗diglosie, tj. jako případ situace vyznačující se konkurencí dvou jaz. variet, které se liší funkční doménou a mírou prestiže. Roli jaz. psané komunikace s omezeným funkčním spektrem a vysokou mírou prestiže plnila stč., kdežto úlohu jaz. mluvené komunikace s nižší úrovní prestiže zastávaly nář. / nadnářeční útvary slovenštiny (viz ✍Lauersdorf, 1996; ✍Lifanov, 2001; ✍Giger, 2006; ✍Múcsková, 2007; ✍Lauersdorf, 2010).

1. 2 Mladší předspisovné období (16.–18. stol.)

Počátek tohoto období bývá kladen do 16. stol., konec je symbolicky spojován s rokem 1787 (✍Krajčovič & Žigo, 2011:66), kdy byla vydána první kodifikační příručka slovenštiny Dissertatio philologico-critica de literis Slavorum (sepsal kolektiv seminaristů pod vedením A. Bernoláka) – tato kniha bývá považována za počátek tzv. bernolákovštiny, tj. první kodifikace spis. slovenštiny založené na kult. západoslovenštině (viz níže). Ve sféře psaných textů se v této epoše užívaly na území dnešního Slovenska (n. jeho části) lat., střední č., kult. slovenština (n. slovenštiny), něm., p., maď. a csl. východního typu (✍Doruľa, 1977; ✍Lifanov, 2001:205–206).

V mladším předspisovném období začalo postupné pronikání kulturní slovenštiny do sféry psané komunikace, především do oblasti administrativně‑právních, náboženských, folklórních a literárních textů. Jak již bylo řečeno, kulturní slovenština se formovala především na půdorysu velkých nář. oblastí záp., stř. a vých., přičemž v dobových pramenech lze pozorovat (a) jejich další areálově podmíněné obměny (✍Krajčovič & Žigo, 2011), (b) silný vliv č. (✍Pauliny, 1983:119). Na tomto místě je třeba zmínit, že vliv č. na vývoj struktury kulturní slovenštiny je některými slk. autory odmítán (např. ✍Doruľa, 1977). Podle ✍Paulinyho (1983:118–136) hrála v 16. stol. dominantní roli kulturní středoslovenština, v mladším období její pozici začala zaujímat kulturní západoslovenština. Tuto Paulinyho koncepci ovšem relativizují mladší výzkumy, které poukazují na fakt, že po celé mladší předspisovné období byla nejvíce stabilizovaná záp. varianta kulturní slovenštiny (viz ✍Lauersdorf, 1996; ✍Lifanov, 1997; ✍Lifanov, 2002). ✍Lifanov (2001) dokonce tuto západní variantu kulturní slovenštiny hodnotí jako spisovnou slovenštinu staršího typu. Situace kulturní východoslovenštiny byla specifická, neboť východoslk. dialekty nedospěly v 16. a 17. stol. k takové nadnářeční integraci jako dialekty západoslk. a středoslk., navíc byly silně ovlivněny polštinou (např. ✍Lauersdorf, 1996 konstatuje absenci nadnářečních východoslk. fonologických prvků v administrativně‑právních textech 16. stol.).

Ústřední pozice kulturní západoslovenštiny mezi kulturními dialekty slovenštiny souvisela s faktem, že se v důsledku turecké expanze do Uherska a okupace velké části uherského území Osmanskou říší zvýšil význam oblastí dnešního záp. Slovenska, kam se přestěhovala jak řada uherských elit, tak také velká část politických, společenských a školských institucí – v této době se např. Bratislava (Prešpurk) stala korunovačním městem Uherska, Trnava pak sídlem ostřihomského arcibiskupství a univerzity. Tím se nepřímo posílilo rovněž postavení č., neboť v oblasti jz. Slovenska byl její vliv ve sféře administrativně‑právní komunikace ze všech slk. regionů nejsilnější. To se pak projevilo jak přímými přejímkami z č. do kulturní západoslovenštiny, tak také tím, že č. aktivovala v kulturní západoslovenštině ty regionální prvky, kterými se západoslk. dialekty shodovaly s č., jako jsou monoftongizace ie > í, uo > ún. forma 1.os.sg.préz. sem namísto som (✍Pauliny, 1983:123). Mezi pozitivní faktory ovlivňující ustalování kulturních dialektů slovenštiny (ale zčásti též střední č.) ve sféře písemné komunikace patřil rozvoj školství a knihtisku (a s nimi zásad humanismu), postupná slovakizace měst a pronikání slk. vzdělanců do oblasti vedení městských a vrchnostenských úřadů (✍Krajčovič & Žigo, 2011:93). Mezi typické oblasti psaných komunikátů, kam postupně pronikaly varianty kulturní slovenštiny, patřily administrativní texty, nábožensky naučná literatura (především katolické provenience), reflexe lidové slovesnosti a také světská poezie (viz ✍Krajčovič & Žigo, 2011:99). Vnímání jaz. výlučnosti domácího jaz. dobovými slovenskými mluvčími potvrzují rozličné texty reflektující jaz. a politickou situaci Slováků (viz ✍Tibenský, 1965; ✍Ďurovič, 2000:22, 24–26; ✍Krajčovič & Žigo, 2011:75–76, 93–94). V 18. stol. směřoval vývoj definitivně k prvním pokusům o stabilizaci spis. slovenštiny na bázi západoslk. dialektu, jak ji demonstruje slovenština rukopisné kamaldulské bible Swaté Biblia Slowénské aneb Písma Swateho Částka I, II, vzniklé okolo pol. 18. stol. v klauzuře kamaldulských řeholníků v Červeném Klášteře patrně pod vedením R. Hedvabného (✍Krajčovič & Žigo, 2011:121). Překladatelé kamaldulské bible se věnovali také teoretickým jazykovědným otázkám: sestavili lat.‑slk. slovník, který opatřili úvodem reflektujícím některé otázky ortografické a gramatické. Nicméně také kulturní středoslovenština pronikala do oblasti písemnictví. I když byla pěstována zejména v dobových administrativních textech, její užití se projevovalo také v dalších stylových sférách: ve sféře církevní komunikace a v lidové písni (jazyk folklórní písně by mohl být hodnocen jako středoslk. folklórní koiné – srov. ✍Lifanov, 2001). Samostatnou tradici kulturní východoslovenštiny pak založila kodifikace východoslk. kalvínů z 2. pol. 18. stol., která použila pro svůj jaz. zemplínský dial. a pro pravopis zásady maď. pravopisu (✍Krajčovič & Žigo, 2011:112–113, 118–119). I když tento jaz. neměl v zásadě širšího (celoslovenského) dopadu, lze se s jeho tradicí na vých. Slovensku setkat i v mladších obdobích, např. se kulturní východoslovenština stala na konci 19. stol. krátce jaz. novin slk. krajanů v USA (✍Pauliny, 1983:153). Proces ustalování kulturní slovenštiny coby spis.jaz. byl velmi komplikovaný a diferencovaný: byl odlišný ve sféře tištěných a psaných textů, byl podmíněn stylovou příslušností daných komunikátů, byl regionálně proměnný a především byl z velké části determinován konfesijními rozdíly (viz dále).

Navzdory pronikání kulturní slovenštiny do sféry psané komunikace se postavení spisovné č. u slovenských uživatelů tohoto období prohloubilo a upevnilo. Za tento vývoj byly do značné míry zodpovědné faktory mimojazykové povahy. Celospolečenský vývoj tohoto období byl významně formován náboženským a politickým zápasem. V průběhu 16. stol. pronikla do Uher mohutným proudem reformace, za kterou brzy následovala Habsburky iniciovaná a prosazovaná protireformace. Hospodářský, společenský a kulturní vývoj Slovenska pak velmi neblaze ovlivnila série protihabsburských povstání. Rozsah a podoba střední č. se na Slovensku této doby lišila mnohdy v závislosti na jednotlivých konfesích. V komunikační sféře evangelické církve se č. v průběhu 17. stol. stala oficiálním jaz. církevním a jednacím, který je někdy nazýván termíny oficiální čeština, biblická čeština či bibličtina (viz ✍Krajčovič & Žigo, 2011:79; ✍Pauliny, 1983:113; ✍Doruľa 1993:57–60; ✍Ďurovič, 1998 – o nevhodnosti termínu bibličtina viz ✍Doruľa, 1997:12). Oficiální status č. přijaly synody evangelické církve konané r. 1610 v Žilině a 1614 ve Spišském Podhradí. Pozici „biblické č.“ podporovali č. nekatoličtí exulanti, z nichž se mnozí po nuceném odchodu ze země v důsledku pobělohorských represí uchýlili na Slovensko (✍Ďurovič, 2000:23). Vzorem jaz. správnosti byla pravopisná a jaz. norma Bible kralické (viz ↗humanistická čeština). Přesto i mezi slk. evangelíky podléhala č. slovakizaci. Dokonce lze v 17. stol. u slk. evangelíků sledovat jistou tendenci užívání slovakizované č. jako spis. jazyka (viz také níže), jak svědčí původní i teoretické práce autorů D. Sinapia-Horčičky, J. Simonida a zpočátku též T. Masníka (viz ✍Švagrovský, 2007:56; ✍Ďurovič, 2000; ✍Krajčovič & Žigo, 2011:86–87). Nicméně nakonec se na přelomu 17. a 18. stol. stala oficiálním spis. jazykem evangelíků „biblická č.“. V tomto období čelili evangelíci silnému protireformačnímu tažení Habsburků, a tak se v situaci vážného náboženského útlaku uchylovali k č. jako k jedné z tradičních hodnot reformace. ✍Pauliny (1983:113) vyslovuje hypotézu, že rekatolizace obrátila u slk. evangelíků vývoj, který u nich podobně jako u katolíků směřoval ke vzniku slovenského spis. jazyka. V tomto milieu se pak zrodila koncepce jaz. a náboženské jednoty slovensko-české, která předpokládala, že č. (lingua slavico-bohemica) je společným jaz. Čechů a Slováků (✍Ďurovič, 1989:167–168). Ve stejném prostředí se na přelomu 18. a 19. stol. tato koncepce přetavila do teze o jaz. a nár. jednotě česko-slovenské (viz ✍Pauliny, 1983:112, 113; ✍Ďurovič, 1989:178–179; ✍Ďurovič, 2000:24, 31). Čeština slk. evangelíků byla předmětem kultivační péče, a tak vznikla řada jazykově reflexivních prací: Zpráva písma slovenského T. Masníka (1696), neúplná gramatika D. Krmana (1704), Rudimenta grammaticae slavo-bohemicae D. Krmana (dokončeno 1729, obě díla dochována pouze v rukopise) a zejména Grammatica slavico-bohemica P. Doležala (1746). Klíčovými texty, v nichž se manifestovala norma „biblické č.“, byla mnohočetná vydání Cithary sanctorum J. Třanovského (poprvé 1636), Agendy (1734) a tzv. Hallské bible (poprvé 1722), která vznikla iniciativou slk. vzdělanců D. Krmana a M. Bela pro potřeby slovenských evangelíků a č. nekatolických exulantů (✍Ďurovič, 2000:25). V oficiální podobě byla čeština slk. evangelíků téměř totožná s vyspělým jaz. náročné tištěné produkce vydávané na č. území na přelomu 16. a 17. stol. (srov. ↗humanistická čeština a ↗barokní čeština). Dokonce se č. v tomto období stala mluveným jaz. evangelických vzdělanců (✍Pauliny, 1983:111). Naproti tomu v komunikační sféře slk. katolíků se na rozdíl od evangelíků objevují tendence užívat č. jako spis.jaz. v mnohem menší míře: č. byly např. vytištěny některé nábožensky výchovné knihy, a dokonce také některé jaz. příručky orientované na výuku č. (✍Krajčovič & Žigo, 2011:82): Syllabus vocabulorum (1. vyd. 1703), Čtyři gruntovní tabule (1780), Přívod ku dobropísebnosti slovenského písma (1780) a Přívod ku dobromluvnosti slovenské (1780). Tyto tendence byly převážně spojeny s jistou částí literární produkce vznikající v Trnavě a neměly nadregionální charakter (na volbu č. měl patrně vliv kontakt č. a slk. mnišských řádů provádějících rekatolizaci, především jezuitů a františkánů – srov. ✍Pauliny, 1983:144). Hlavní proud jaz. produkce slk. katolíků se již od 16. stol. klonil k užívání kulturní slovenštiny (byť mísené s č.). Je tedy zřejmé, že na Slovensku se od konce 17. stol. vytvořila duální jaz. situace (viz ✍Lifanov, 2001, ✍Lauersdorf, 2010): mezi slk. evangelíky se obnovila původní diglosie, v níž si konkurovaly střední č. a kulturní slovenština, kdežto slk. katolíci se od tohoto diglosního jaz. stavu postupně odpoutali a směřovali v 18. stol. k vytvoření spis. slovenštiny.

Jak již bylo řečeno, v kontaktu s útvary slovenštiny a zejména s kulturními slovenskými dialekty přijímala č. méně oficiálních komunikátů další strukturní jevy slk. a nabývala podobu slovakizované č. Mezi typické znaky dobové slovakizované č. lze řadit záměnu ř‒r, distribuci palatál ť, ď, ň v pozici před e, zánik jotace ve skupině /je/ vzniklé z krátkého jať po labiálách, dlouhé /ú/ na místě diftongu /ou/, nepřehlasované formy typu naša kaša, našu kašu, koncovku akuz. pl. m. živ. -ovn. zájmennou formu instr. tebú atd. (jejich přehled a rozsah uvádějí ✍Habovštiaková, 1968; ✍Doruľa, 1977:39–40; ✍Pauliny, 1983:109; ✍Lauersdorf, 1996; ✍Lauersdorf, 2010). Některé tyto projevy slovakizace nabývaly soustavný charakter (proto ✍Krajčovič & Žigo, 2011:85 charakterizují tento jaz. jako normalizovaný typ slovakizované češtiny). O pronikání a akceptování některých slovakismů v č. textech svědčí dobové gramatiky: např. v již jmenované Doležalově gramatice se v oddíle věnovaném morfologii objevují vedle základních č. forem také některé (v závorkách citované) formy slk., které odpovídaly městskému jaz. Skalice, odkud Doležal pocházel (✍Ďurovič, 2000:27). Vedle toho se však také u autorů, kteří usilovali o co nejvyšší srozumitelnost svých textů, anebo u autorů méně vzdělaných vyskytovalo nadměrné / nenoremní užívání slovakismů – (✍Krajčovič & Žigo, 2011:83 charakterizují tento jaz. jako nenormalizovaný typ slovakizované češtiny). Tato podstatná přítomnost střední č. v slovakizovaných textech vede některé jazykovědce k popírání existence kult. slovenštiny a tvrzení, že jediným spis. jazykem Slováků před Bernolákem byla č. podléhající rozličné míře slovakizace (✍Ďurovič, 1989:181; ✍Ďurovič, 2000:23).

2 Spisovné období

Jak napovídá název tohoto období, v jeho rámci byla kodifikována spis. slovenština. Podobně jako v č. prostředí i zde souvisela kodifikace spis.jaz. do značné míry s národně uvědomovacím procesem. Počátky kodifikačních pokusů byly sice ještě determinovány konfesijními rozdíly, nicméně od pol. 19. stol. zvítězilo v diskusích o povaze spis. slovenštiny národní, tj. nadkonfesionální, hledisko. Společný spis. jaz. se stal základem národního uvědomění a identifikace Slováků, jejichž politická reprezentace počínaje rokem 1848 formulovala cíle národního politického programu. Na začátku spis. období byly provedeny dva pokusy o kodifikaci spis. slovenštiny. Oba měly personální, institucionální i vydavatelské zázemí a oba byly definovány pracemi popisujícími pravopisnou, gramatickou a lexikální stránku spis. jaz. Nicméně oba pokusy se nedočkaly plného uznání, čelily ostrým výpadům česko-slovenským n. slovensko-slovenským a byly obhajovány v polemických půtkách.

První kodifikace slovenštiny, vzniklá v prostředí bratislavských seminaristů vedených A. Bernolákem, byla založena na bázi již. typu kulturní západoslovenštiny, která obsahovala některé prvky středoslk. (✍Krajčovič & Žigo, 2011:135–136). Ačkoli byla tzv. bernolákovština předmětem soustavné kultivační péče a ačkoli se stala jaz. textů naučných, popularizačních, uměleckých a náboženských žánrů, obecného rozšíření nedoznala (✍Krajčovič & Žigo, 2011:161–162). Kromě tradicionalistických katolických kruhů bernolákovštinu zejména nepřijali slk. evangelíci, např. J. Ribay, B. Tablic a J. Palkovič, pro něž byla nadále spis. a především liturgickým jaz. „biblická č.“. Její pravopisná, zvuková a gramatická stavba byla kodifikována výše zmíněnou gramatikou P. Doležala z 1. pol. 18. stol., její slovní zásoba pak dvojdílným slovníkem Böhmisch-deutsch-lateinisch Wörterbuch (1809 a 1820) J. Palkoviče. Touto konzervativností se však dostávala do rozporu s vývojem spis. češtiny 1. pol. 19. stol. v českých zemích. Proto se i tradice spis.č. na Slovensku v daném období proměňovala: vedle „biblické č.“ uchovávané v rigidní podobě uvnitř evangelické církve se na Slovensku šířila nová, tj. ↗obrozenská čeština, k níž se ve svých počátcích klonil také Ľ. Štúr (viz ✍Pauliny, 1983:115; ✍Švagrovský, 2007:69; ✍Krajčovič & Žigo, 2011:163–164). Reakcí na vzdalování nové č. od „biblické č.“ byly romantické pokusy zejména J. Kollára a P. J. Šafaříka mísit č. s některými slk. prvky, které na Slovensku zčásti nacházely pozitivní reakci. Hlavní motivací J. Kollára bylo zachovat jednotný jaz. pro Čechy a Slováky, které vnímal jako příslušníky téhož slovanského kmene. Kollár také r. 1849 doporučil rakouskému premiérovi A. Bachovi č. jako spis. jaz. Slováků. V období Bachova absolutismu se tak vládním rozhodnutím stal tento jaz. nazývaný staroslovenčina úředním a vyučovacím jaz. na Slovensku (✍Krajčovič & Žigo, 2011:185, 188). Podle Kollárových zásad vydal učebnici staroslovenčiny Pravopis slovenský s krátkou mluvnicí (1850) A. Radlinský. Jako typické znaky, jimiž se jeho kodifikace lišila od č., lze uvést: předponu naj-, ú namísto ou, vkladné e v mužských singulárových formách -l-ového participia (nésel) a v nom. sg. m. substantiv typu brater, koncovka gen. pl. m. -úv, sufix -ný namísto -ní, sufix -stvo namísto -ství, zájmeno čo namísto co atd. (viz ✍Krajčovič & Žigo, 2011:91, 185, 186).

Vedle toho se však v 1. pol. 19. stol. také rozvíjela tradice kulturní středoslovenštiny, a to především díky preromantismem a romantismem podnícenému zájmu o slk. lidovou poezii (✍Krajčovič & Žigo, 2011:163). Druhá kodifikace spis. slovenštiny, vzniklá v okruhu vzdělanců na čele s Ľ. Štúrem, zvolila za přirozenou (živou) bázi právě tuto kulturní středoslovenštinu. Za počátek štúrovské kodifikace by bylo možno považovat r. 1843, kdy padlo oficiální rozhodnutí kodifikovat spis. slovenštinu na bázi středoslk. dialektu (✍Krajčovič & Žigo, 2011:166–167), n. již 30. léta 19. stol., kdy začaly vycházet básně psané střední slovenštinou (✍Pauliny, 1983:175). Filologické zdůvodnění kodifikace bylo publikováno v pracích Ľ. Štúra Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí (1846) a Náuka reči slovenskej (1846). Také tato kodifikace byla vystavena kritice, a to jak z pozic mladších generací bernolákovců, tak zastánců č., a dokonce také příznivců Štúrovy kodifikace slovenštiny. Postoje obhájců č. jako spis. jaz. Slováků byly formulovány zejména ve sborníku Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (1846), redigovaném J. Kollárem. Jak již bylo řečeno, štúrovská kodifikace byla podrobena kritice také jiných zastánců slovenštiny, např. M. Godry, M. M. Hodži či M. Hattaly (viz ✍Krajčovič & Žigo, 2011:165, 181–183, 185). Na základě této diskuse se vytvořily předpoklady pro následné mladší úpravy (reformy), na jejichž základě byla akceptována spis. slovenština jako nadkonfesionální spis. kód. Od tohoto okamžiku se č. postupně omezovala jen na funkci liturgického jazyka slk. evangelíků, který se jako mírně slovakizovaná „biblická č.“ udržel v bohoslužebné funkci do počátku 20. stol.; až do pol. 20. století zůstala č. jazykem slk. evangelického církevního zpěvu (viz ✍Novák, 1985:249; ✍Ďurovič, 1998; ✍Nábělková, 2008:269–280).

Po vzniku Československé republiky byla r. 1920 ústavním zákonem uměle vytvořena existence úředního jaz. československého majícího dvě verze: českou a slovenskou. Tato politická smyšlenka neexistujícího jaz. souvisela s oficiální ideou československého národa. Zákon však počítal s tím, že v praxi budou úředními jaz. čeština a slovenština, které byly postaveny na stejnou úroveň. Navzdory proklamované ekvivalenci obou jaz. šlo o asymetrický vztah, v němž zastávala dominantní pozici č. (✍Berger, 2000:852). Převaha č. byla způsobena mnoha faktory, např. tím, že vládní úřady používaly č., n. tím, že na Slovensku zpočátku působila celá řada Čechů ve funkcích státních úředníků, vojáků či učitelů. Svou roli sehrál také fakt, že spis. slovenština byla v důsledku předchozího vývoje a maďarizačního tlaku v některých stylových oblastech nedostatečně rozvinutá, např. v odborném stylu jí scházely adekvátní jaz. prostředky, především terminologie, a tak ji v této oblasti silně ovlivňovala č. (✍Krajčovič & Žigo, 2011:215–216). Definitivně byla idea jednotného čslk. národa se společným čslk. jazykem odstraněna po 2. světové válce (jaz. zákon zrušila ústava z roku 1948). Po celé období společného státu byl oběma směry posilován česko-slovenský jaz. kontakt. Viz také ↗česko-slovenský jazykový kontakt, ↗slovakismy v češtině, ↗slovenština.