ANALÝZA DISKURZU

Základní

Souhrnné označení pro výzkumnou oblast zabývající se promluvami, texty, resp. ↗diskurzy.

Rozšiřující

Lingvisté jako a.d. nezřídka chápou analýzu užívání jazyka, které zpravidla přesahuje hranici věty a bývá často zpracováno v příručkách textové lingvistiky n. pragmatiky, resp. v příručkách shrnujících či kombinujících obě tyto lingvistické subdisciplíny (viz ✍Brown & Yule, 1983; ✍Widdowson, 2007). Sociální vědci zaměření a.d. podstatně rozšiřují. ✍Wetherell(ová) & Taylor(ová) ad. (2001), autoři obsáhlé antologie věnované teorii a výzkumu diskurzu, která byla speciálně sestavena pro společenskovědní pracovníky, v ní představují šest výzkumných tradic: (1) ↗konverzační analýzu a ↗etnometodologii, (2) ↗interakční sociolingvistiku a ↗etnografii komunikace, (3) diskurzní psychologii, (4) ↗kritickou analýzu diskurzu a kritickou lingvistiku, (5) bachtinovský výzkum, (6) foucaultovský výzkum. Ještě pestřejší obraz a.d. poskytuje novější antologie, na níž se podílela jedna z protagonistek kritické analýzy diskurzu, R. Wodak(ová) (viz ✍Angermuller & Maingueneau ad., 2014) – její editoři v úvodu konstatují, že diskurzní studia (novější název pro a.d.) jsou „nesmírně heterogenní oblastí zahrnující odborníky z řady disciplín“. Ne všichni však na tak široké pojetí přistupují a na nějakém transparentním teoreticko‑metodologickém základě demonstrují osobitost svých přístupů. Např. ✍Wooffitt (2005) nejenže do výzkumné oblasti a.d. nezahrnuje konverzační analýzu, ale dokonce ji proti a.d. programově staví a ukazuje, v čem je konverzační analýza jiná, a tedy v čem jsou specifičnosti a.d.; na jiném základě staví konverzační analýzu do ostrého kontrastu s a.d. ✍Levinson (1983), podle kterého je a.d. přístup snažící se (neadekvátně) přenést metodologii a pojmoslovný aparát lingvistiky do studia rozhovorů. ✍Phillips & Hardy(ová) (2002) ztotožňují a.d. se zkoumáním procesů sociálního konstruování. ✍Williams (1999) se zabývá a.d. jakožto metodou poststrukturalismu, přičemž zdůrazňuje podíl francouzských lingvistů na jejím utváření. Pro lingvisty jsou zajímavé projekty a.d. vytvořené N. Faircloughem, jedním z protagonistů ↗kritické analýzy diskurzu. Ten se snaží nejen o programové zapojení analýzy textů do své verze a.d. (sám ji označuje jako „textově orientovaná a.d.“), ale nadto analýzu textů explicitně opírá o určitý typ lingvistické teorie, totiž systémovou funkční lingvistiku M. A. K. Hallidaye, která je řadou svých rysů blízká pražskému funkčnímu strukturalismu (srov. ✍Davidse(ová), 1987); viz také ↗funkční gramatika. Přes svou komplexnost a textové založení nachází Faircloughova verze a.d. ohlas v řadě oborů; ✍Fairclough (2003) je ostatně přímo programovým pokusem o kompatibilitu a.d. s jinými (sociálními) teoriemi – cílem je ukázat, jak by sociální výzkum a teorie mohly ovlivňovat podobu textové analýzy a z druhé strany jak by mohla textová analýza zkvalitňovat sociální výzkum. Faircloughovy knihy (např. ✍Fairclough, 1992; ✍Fairclough, 1995; ✍Fairclough, 2003) obsahují i detailní instrukce, jak a.d. provádět.

Rozmach a.d. (v tom či onom pojetí) je spojen jednak s rozvojem lingvistiky, která přesáhla úroveň věty a začala se více věnovat fungování větných i nadvětných útvarů v komunikaci (viz pojem komunikačně‑pragmatického obratu v lingvistice u ✍Helbiga, 1991); jednak s „jazykovým obratem“ v sociálních vědách, které docenily performativní účinky jazyka, resp. promluv a textů. Na rozmach a.d. však působí nejen to, že sociální realita (včetně institucí) je promluvami a texty, resp. diskurzy, (spolu)utvářena, ale i to, že role diskurzů (v tom či onom pojetí) ve fungování dnešních společností zřetelně narůstá a nabývá řady nových forem. Viz také ↗diskurz, ↗kritická analýza diskurzu.

Literatura
  • Angermuller, J. & D. Maingueneau ad. (eds.) The Discourse Studies Reader: Main Currents in Theory and Analysis, 2014.
  • Angermuller, J. & M. Nonhoff ad. (eds.) Diskursforschung: Ein interdisziplinäres Handbuch, 2014.
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Brown, G. & G. Yule. Discourse Analysis, 1983.
  • Davidse, K. M. A. K. Halliday’s Functional Grammar and the Prague School. In Dirven, R. & V. Fried (eds.), Functionalism in Linguistics, 1987, 39–79.
  • Fairclough, N. Discourse and Social Change, 1992.
  • Fairclough, N. Media Discourse, 1995.
  • Fairclough, N. Analysing Discourse: Textual Analysis for Social Research, 2003.
  • Galasińska, A. & M. Krzyżanowski. (eds.) Discourse and Transformation in Central and Eastern Europe, 2009.
  • Gee, J. P. & M. Handford. (eds.) The Routledge Handbook of Discourse Analysis, 2012.
  • Hájek, M. Čtenář a stroj: Vybrané metody sociálněvědní analýzy textů, 2014.
  • Helbig, G. Vývoj jazykovědy po roce 1970, 1991.
  • Homoláč, J. Internetové diskuse o cikánech a Romech, 2009.
  • Chang, G. C. & H. B. Mehan. Diskurz vedený nábožensky: Bushova vláda o válce s terorismem a alternativní diskurzy. Biograf 40–41, 2006, 85–111.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Nekvapil, J. (ed.) Monotematické číslo Analýza promluv a textů, analýza diskurzu (= Sociologický časopis 42, č. 2), 2006.
  • Phillips, N. & C. Hardy. Discourse Analysis: Investigating Processes of Social Construction, 2002.
  • van Dijk, T. A. Discourse Studies: A Multidisciplinary Introduction, 1997.
  • Wetherell, M. & S. Taylor ad. Discourse Theory and Practice: A Reader, 2001.
  • Widdowson, H. G. Discourse Analysis, 2007.
  • Williams, G. French Discourse Analysis: The Method of Post-Structuralism, 1999.
  • Wooffitt, R. Conversation Analysis and Discourse Analysis: A Comparative and Critical Introduction, 2005.

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny online | Všechna práva vyhrazena, © 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka