Zpravidla: 1. množina ↗písmen sloužící k zápisu textu, 2. závazné uspořádání těchto písmen. V úzkém chápání se jako a. chápou jen prosté graf(ém)y dané ↗psací soustavy; při tomto chápání pojmu a. se tedy za její součást nepovažují ani diakritická ani interpunkční znaménka (neboť modifikují graf(ém)y či jejich řetězce) či symboly, jako jsou např. číslice. V případě č. latinkové psací soustavy se pak dokonce setkáváme s dvojím možným rozsahem abecedy:

(a) Minimální abecední množinou písmen (zhruba písmena latinské psací soustavy, v případě č. psací soustavy ale často bez q, w), která je sdílená ostatně i s ostatními psacími soustavami užívajícími ↗latinku, tj. např. angl., fr., estonštinou, lit. a vietnamštinou.

(b) Rozšířenou abecední množinou, kde jsou navíc i všechna písmena s diakritikou.

Závazné uspořádání je pravidlem, využívaným např. k organizaci slovníků; pořadí v latinkové a. je čistě dané tradicí bez zjevného vnitřního systému, v jiných psacích soustavách (např. dévanágarí) může být určeno vnitřní logikou (dévanágarí má písmena seřazena podle fonetických kvalit odpovídajících hlásek).

Některé interpretace termínu a. tvrdí, že a. je aplikací fonologické analýzy v komunikaci, toto tvrzení je však sotva zobecnitelné mimo psací soustavy převážně foneticko‑fonologické či nejvýše obecně ↗kenématické systémy, pro ↗plerématické systémy je naprosto nevhodné; viz ↗typy psacích soustav.

Slovo abeceda se objevuje už ve stč. Bylo uměle vytvořeno ze jmen prvních čtyř písmen ustáleného pořadí latinského písma, přičemž vokály v prvních třech názvech byly zkráceny a jméno čtvrtého písmene bylo využito pro rodovou specifikaci slova (a /a:/ > /a/, b /be:/ > /be/, c /ce:/ > /ce/, d /de:/ > /da/). Slovo abeceda tak vzniklo podle tradice ř., kde bylo vytvořeno ze jmen prvních dvou písmen (alfabeta = a /alfa/, b /beta/); podobně i v tradici církevněslovanské psané ↗cyrilicí, kde bylo vytvořeno rovněž ze jmen prvních dvou písmen (azbuka), přičemž jméno druhého bylo využito pro rodovou specifikaci jména: a /az/, b /buki/ > /buka/. Taková strategie je nicméně běžná i jinde, srov. např. fut^hark (jméno runové abecedy), jež je tvořeno sekvencí prvních hlásek názvů prvních šesti znaků: f /fehu/, u /uruz/, t^h /t^hurisaz/, a /ansuz/, r /raido/, k /kaunaz/. Z hlediska vývoje písma představuje a. završení procesu, který započal kolem r. 3200 př. Kr. v údolí Nilu a mezi řekami Eufrat a Tigris a byl ukončen kolem r. 800 př. Kr. v Řecku; viz ↗latinka.